Jsem po třech nočních a má inteligence je téměř na nule. Jak říkával nebožtík Cimrman o takovém stavu: první fáze je myšlenku udržet, druhá fáze je myšlenku opustit. Po sobotní noční jsem měl problémy udržet i sám sebe na nohou. Náš nadřízený se rozhodl nás zničit a zadal nám ve tři ráno práci, která trvá nejméně čtyři hodiny. A tak jsme řvoucím letadlem rušili noční klid a snažili se airbus, který stejně druhý den nikam neletěl, přivést k rozumu. Bohužel, marně. Ráno jsme odklopýtali domů. Byla neuvěřitelná mlha a ze všeho kapala voda. Takovou vlhkost jsem zažil jen v tropech a je to rozhodně něco, po čem se mi zde nestýská.

Přemýšlel jsem nad tím, proč musíme absolvovat školení jménem "lidský faktor", kde nám opakovaně vtloukají do hlavy, že v době od druhé hodiny ranní do pěti je člověk v absolutním útlumu a má dělat jen věci nezbytné. Také nám říkali, že když se cítíme unaveni, tak to máme nahlásit a odpočinout si. Krásná teorie! Máme ze zákona nárok na hodinovou pauzu, ale kdy si ji máme vzít, když: "Musíte ještě udělat toto či ono, pak se můžete jít najíst, ale nesmíte tam být dlouho!" Jestliže takové školení absolvují také naši nadřízení, proč potom vymýšlejí takové kraviny?! Přes den neměli kluci do čeho píchnout. Takový nadřízený není pod žádným protokolem podepsaný, a tak nenese za žádnou práci osobní zodpovědnost. Patrně si vůbec neuvědomuje, co dělá. Je mi ho líto, jestli považuje za osobní štěstí, že ráno při kávě může říct svému šéfovi: "Tak jsme to všechno s klukama stihli!" Že ale oddělal deset lidí, mu nějak nedochází. A že tím přímo ohrožuje bezpečnost, si také neuvědomuje.

Tak to jsem si poplakal. Jsem polomrtvý a nejsem schopný myslet. Ono je to se mnou slabší normálně, ale dnes si myslím, že jsem totálně intelektuálně nesmělý. Jedna má kamarádka říká, že jsou lidé tažní a chovní. Ona je lékařka a velmi svědomitá, a tak patří mezi ty tažné. Já bohužel také. Když vidím, kolik lidí se jenom veze a vesele podřimuje, ale když přijde nadřízený, tak vyskočí a začnou práci předstírat a pobíhají kolem něj, až má dojem, že vlastně tito nemrtví-neživí všechno udělají a ten zbytek se jen fláká.

Mám přítelkyni podnikatelku. Není podstatné, v čem podniká, ale je úspěšná. Na první pohled úspěšná, atraktivní, štíhlá a mladistvě vyhlížející. Podnik jí šlape dobře a vydělává dost peněz. Ne jako Standík Grossů, ta na to musela vystudovat, musela podnik vybudovat od základu a musí ho udržovat v chodu. A je i šťastná? Podle toho, co od ní vím, se díky obchodu pohybuje vlastně jen mezi lidmi z branže. Aby si udržela odbyt, musí se zákazníky, ať současnými či budoucími, chodit na večeře. K tomu musí být reprezentativně oblečená a musí dobře vypadat. S obtloustlou babou v rošmajdaných střevících a s mastnými vlasy se nikdo bavit nebude. Takže musí chodit do fitka, ke kadeřníkovi, prostě dbát o svůj exteriér. Aby neztratila kontakt s kolegy z branže, chodí na rauty a pohybuje se stále mezi stejnými lidmi. Je to něco jako na kolotoči, nemůže seskočit. Kdyby to udělala, stálo by jí mnoho úsilí, aby se dostala zpět. Když má člověk podnik se zaměstnanci, zodpovídá nejen za podnik, ale i za zaměstnance - tedy slušný podnikatel.

Své profesi obětovala i soukromý život. Nemá rodinu, ani partnera. A tak přijde večer do svého přepychového bytu, kde na ni nikdo nečeká. Sice úspěšná, ale sama. Je to štěstí? Určitě je dobrý pocit, že je člověk úspěšný, je dobrý pocit, že nemusí počítat, jestli na konci měsíce vyjde s penězi.

Je to pocit štěstí? Nevím. Rozhodně bych v jejím případě neměl pocit svobody.Takový člověk se nemůže sebrat a říct: A dost! Tedy, ne zodpovědný člověk. Nemůže se sebrat a odjet třeba do hor a tam jen bezcílně bloumat, ležet v trávě a koukat se do nebe. I kdyby si to nakrásně dovolila, stejně bude myslet na to, co musí udělat a co nesmí prošvihnout. A tak jsem raději utahaný, ale když za sebou doma zavřu dveře, tak letiště pro mě končí. I když vlastně ne docela. Když si lehnu na zahradě do trávy, tak stejně koukám, jak letadla dělají přiblížení na dráhu 31. Ale nejsem otrokem svého zaměstnání. Nezávidím ani luxus, ani peníze, jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a kteří jsou se mnou rádi. A to je nad všechny peníze.