Nejsem lékař a mám dojem, že člověk, který nepracuje v oboru, nejspíš neví, o co vlastně jde. Že jde především o peníze, to je mi jasné. Ale o co ještě? Když vedení Českých aerolinií předhodilo veřejnosti, jaký je průměrný plat zaměstnanců, okamžitě jsme se stali nestoudně nenažranými. To, že většina řadových zaměstnanců na onen ošidný průměr ani zdaleka nedosáhla, už nikoho nezajímalo. Náš národ slyší na peníze.

Když poslouchám, kolik miliónů bere fotbalista, jehož verbální projev je na hranici debility, a porovnám to s platem chirurga, zarazí mě, že přemrštěné platy sportovců nikomu nevadí, zatímco lékařům, kteří těm blbům dávají dohromady jejich „zlaté nožičky“, na kterých jsou jejich miliony závislé, lidé jejich platy závidí.

Jinou věcí je, jak se někteří lékaři chovají k nám. Když si vás specialista objedná na vyšetření na jedenáctou hodinu a do ordinace se dostanete až po téměř dvouhodinovém čekání, to nechápu. Že si pan doktor pomalým krokem za veselého štěbetání se sestřičkou odešel na oběd a po půlhodině se spokojeně vrátili, to nechápu. Ne to, že byli na obědě, na to má jistě právo každý, ale proč si mě tedy neobjednali až po obědě? To je na hony vzdáleno profesionalitě! Znám lepší zábavu než čekat v čekárně pamatující socialismus. Tak se profesionál nechová. Takový, když odejde, nic se nestane. Rekord v tomto drží zubař v Dejvicích. Objednal si mě a já v čekárně strávil téměř tři hodiny! Ostatní pacienti mi řekli, že to je u pana doktora normální. Proboha, jak to, že normální? To by si v Německu zkusil jenom jednou. A měl by po pacientech. Když jsem mu to řekl, odpověděl mi, ať příště jdu k jinému zubaři. No to zcela jistě půjdu. I když najít v Praze slušného zubaře je kumšt. Mistryní v oboru „organizování volného času pacientů“ je zubařka na letišti. Ta si všechny pacienty objedná na stejnou hodinu a pak je bere, jak přišli. Když už jsem toho měl dost, jezdil jsem na letiště až na desátou, protože dřív to nemělo cenu. A dostal jsem vynadáno, že když ona řekne v osm, tak v osm, žádná výjimka. Namítl jsem, že nechápu, proč tam mám zbytečně trávit dvě hodiny. Na to mi nedokázala odpovědět, a tak jsem tam přestal chodit.

Chování mnohých lékařů by si měl také uvědomit krákoravý odborář, když bojuje za jejich mzdy. Několikrát se oháněl tím, jaký plat má lékař v Německu. Já mám stejnou licenci jako kterýkoliv kvalifikovaný letecký mechanik v EU, to znamená, že mám i stejné zkoušky. A přesto beru o třetinu méně. Já vím, že to je moje věc a kdo se stará, ten má. Jsem už starý a celý svět chce jen mladé. Kromě lékařů, ovšem. Jak může osmdesátiletá lékařka stále sloužit? Byť jako lázeňský doktor. Stejně tak mnoho dalších, silně přesluhujících a velmi často i na profesorských místech.

Když jsem byl v Americe, dcerka mého kamaráda se probudila s vysokou horečkou. Volal jsem mu do práce a ptal se, co mám dělat. On mně dal adresu jejich lékaře a poprosil mě, jestli bych ji tam nezavezl. Posadil jsem ji do auta a za chvíli jsme byli před lékařovou vilkou, kde měl i ordinaci. Čekárna byl krásně zařízený obývací pokoj. Žádná zaboudlá potemnělá chodba se zářivkovou trubicí u stropu a s roztrhanými bulvárními plátky na staré židli. Když jsem přišel do ordinace, čekali jsme asi pět minut, přivítal nás doktor v plášti, ale s kravatou, a byl velmi příjemný. Záhy jsem pochopil proč, celé vyšetření stálo 120 dolarů i s dávkou antibiotik. Platil jsem v hotovosti. Dostal jsem účet pro pojišťovnu, která to mému kamarádovi později proplatila. To má dobrý psychologický účinek, člověk ví, že není nic zadarmo. Kdyby si bába musela zaplatit za to, že si doma nemá s kým pokecat a tak zajde k paní doktorce, sakra by si to rozmyslela. I když by jí tu návštěvu pojišťovna později zaplatila.

Naše bývalá závodní doktorka vypadala jako jezdec formule jedna: na bílém plášti měla nášivky farmaceutických firem jednu vedle druhé. Po příchodu do ordinace, aniž bych si odložil, se na mě podívala znaleckým okem a řekla: „Kolik piv denně vypijete?“ „Žádné, paní doktorko.“ „Prosím vás, jsem lékařka, já to poznám, vy jste alkoholik, tak kolik?“ „Nevím, co poznáte, ale já pivo nepiju.“ „To tedy lžete, já to poznám.“ „Nevím, co tady na mě zkoušíte, ale mám pocit, že víte prd, protože já pivo nepiju, já si dám občas víno.“ „No, tak to vám dávám maximálně deset let života. Víc ne!“ „Jak vás tak poslouchám, paní doktorko, tak slyším, že lékař léčí i slovem.“ „Já vám jenom chci říct pravdu do očí a já se toho nebojím, víno už vůbec nesmíte pít!“ „Ale proč, vždyť jste mi neudělala žádné testy, ani jste mi nezměřila tlak, nic. Sedím tady před vámi v kabátě, to jste tedy opravdový genius a smekám před vámi. S vámi VZP ušetří, budou si moct koupit další nový palác v Praze!“ Již několik let na tomto světe podle doktorky přesluhuji. Lékaře jsem vyměnil a chodím k jinému, který nevyšetřuje přes kabát a dokoce nemá pracovní plášť jako reklamní sloup. A taková lékařka chce také přidat? Za co?

Každou chvíli se objeví v televizi zpráva, že někde nějaký lékař ordinoval opilý. Věřím tomu, že takových je minimum, a je mi jasné, že takové zprávy se v nynější vypjaté době televizi náramně hodí. Co mě ale zaráží, je postoj lékařské komory. Její představitelé dokáží ministrovi hulvátsky skákat do řeči a donekonečna omílat stejnou písničku, ale s černými ovcemi ve svém stádu se vypořádat neumí? To nepochopili, že si napřed musí udělat pořádek doma?

A na konec bomba největší: Dozvěděl jsem se, že ing. František Lešundák, absolvent Vysoké válečné školy v Kyjevě, se stal ředitelem nemocnice v Klatovech! Potvrzují to i oficiální webové stránky nemocnice. Tento člověk má v době krize k takovému postu skutečně ty nejlepší předpoklady: po propuštění z armády nastoupil jako ředitel Drůbežářských (Hydinárských) závodů v Žilině. Pak si řekl "křídla jako křídla" a šel za svým spolužákem k Českým aeroliniím do Prahy, kde zastával post ředitele odbavení. Šéfoval pozemním dispečerům, nakladačům, měl organizovat provoz na ploše letiště. Jeho výkony byly natolik „pozoruhodné“, že o nich kolují po letišti legendy. Zejména jeho jazykové schopnosti byly neuvěřitelné! Nové vedení jeho neudržitelnou pozici řešilo vyhazovem a ejhle, Ferko se neztratil, objevil se ve zdravotnictví! Jednou manažer, navždy manažer! Jestliže takový může řídit nemocnici, pak to může dělat klidně Hurvínek se Spejblem!