Zimu jsem nenáviděl, a to doslova. Kdepak sníh a já! Byly sice výjimky, místa a aktivity, které jsem měl rád, jako třeba pololetní zimní prázdniny. To naše rodina jela na týden lyžovat do hor. Lyžování jsem měl rád, i když jsem v tomto oboru nebyl nic zvláštního. Jen v běhu na lyžích jsem vynikal. Jezdili jsme do Horního Maršova nebo na boudu u muldy, na jejíž jméno se již nepamatuji, ale bylo to nad Špindlerovým Mlýnem. Tam se zima dala vydržet, protože jeden mohl vstávat, až když ráno dostal hlad - a to mohlo být klidně až před obědem. Odpoledne si zalyžoval a k večeru, celý promočený, vymrzlý a studený jako psí čumák, se vrátil do boudy, kde už na něj čekala teplá večeře a večerní aktivity. Ty jsem měl rád, hrály se různé hry a zpívalo se a dospělí pili svařené víno nebo grog. My děti jen horký čaj.

V Praze se lyžovat nedalo, aspoň ve Vršovicích ne, protože zde přece jen nepadalo tolik sněhu jako na horách a při sebemenším tání se změnil ve vodu a odtekl do kanalizace. Zato jsme hodně bruslili. Na Détce bylo kluziště veliké, ale bez mantinelů, takže se na něm většinou jen bruslilo. Hráli jsme hry jako „Král vysílá své vojsko“. To se proti sobě postavily dvě řady kluků, držely se za ruce a jejich vůdcové střídavě křičeli tu magickou formulku, že král vysílá své vojsko, a to... načež „král“ vykřikl jméno kluka ve své řadě. Ten se ihned rozbruslil proti řadě kluků naproti, kteří se drželi za ruce, a pokusil se tu řadu protrhnout svým tělem. Pokud se mu to povedlo, mohl si z řady protivníků vybrat, koho chtěl (kromě „krále“), a ten se musel přidat k protistraně. Když řadu neprotrhl, byl „chycen“ a musel v ní zůstat. Hra končila, když jeden král už neměl žádné vojsko, tedy koho vyslat.

Druhé vršovické kluziště bylo za školou U Nádraží, kousek od Botiče, kde je dnes supermarket Lidl, a mělo nejen mantinely, ale i večerní osvětlení, takže se tu hrával hokej. Ale také se tu jen bruslilo. Obdivoval jsem kluky, kteří se šikovně honili mezi bruslícími, a hlavně jejich brusle – kanady. Já měl jen šlajfky, které se k podrážce na botě přišroubovaly kličkou a nějaké honění mezi bruslícími nepřipadalo v úvahu. Jednak byly šlajfky celkem nevysoko nad ledem, takže při rychlém zatáčení hrozilo, že se podrážka střetne s ledem, načež následoval pád, nebo že brusle uletí z boty. Mnohokrát i s přišroubovanou podrážkou. Naši mi kanady nikdy nekoupili a i jednou, jedinkrát, když jsem se dostal do výběru školy a hrál beka, jsem si kanady musel půjčit. Nikdy jsem se nenaučil bruslit pořádně, abych mohl hrát hokej za nějaký oddíl, i když se mi hra líbila a měl jsem ji rád. Nakonec, když už jsem vlastně měl s pořádnou podrážkou jen jedny boty, a to měkké tatranky, ke kterým se šlajfky nedaly přišroubovat, jsem celé snažení vzdal a vyrobil si boby. Boby bylo prkénko, na které se dalo usednout a držet se madel po stranách. Ta byla vyrobena z kůže a říkalo se jim ucha. Sedací strana prkénka byla vypolštářovaná a zespodu byly na prkénko připevněny špalky, na nichž byly přišroubovány šlajfky. Šlajfky jsem měl a k tomuto účelu se hodily víc, než k bruslení.

Na bobech se jezdilo po skluzavce z kopce Bamberku dolů k Botiči. Skluzavka byla jen zamrzlá klouzačka vyrobená klouzáním po sněhu, až se z něj stal led. Na vrchu kopce si jeden dal boby pod zadek, rozeběhl se a na skluzavku naskočil v plném běhu. Uměním bylo se na bobech udržet a při tom je uřídit nohama a natáčením těla. Brzdilo se tím, že jeden zatáhl za ucha tak, aby se boby vpředu zvedly. Zadky bruslí se zaryly do skluzavky a nakonec boby zastavily. Ale někdy, když byl led dobře uklouzán, se boby zastavily až v Botiči. Pak nezbývalo než jít rychle domů, než na jednom začal oděv „tuhnout“.

Člověk však nemusel skončit v Botiči, aby byl promočen. Skluzavka byla sice ledová, ale jeden končil v záplavě sněhu. A protože tehdy jsme ještě neměli tak nepromokavé boty nebo rukavice, chodil jsem domů navlhlý, zmrzlý a studený. Nejhorší byly ruce. Maminka mi je držela pod studenou vodou, než za značné bolesti „přišly k sobě“. Prostě trochu roztály...

Pro všechno tohle utrpení, věčnou zimu, mokro a neustálé přezouvání jsem zimu neměl rád. Jediné, na co jsme se s bratrem v zimě těšili, byly Vánoce. Ve vaně plaval kapr, zatopilo se nejen v kuchyni, ale i v kamnech v ložnici na sever, kde stál vánoční stromeček. Na ten jsme s bratrem v nocích před Vánocemi podnikali nájezdy, aby naši nevěděli, a obírali jsme ho o vánoční cukroví. Na Štědrý den jsem zabil kapra (zabíjení jsem u nás dělal výhradně já) a matka pak uvařila rybí polévku a porce kapra obalila ve strouhance. Večer byla slavnostní večeře, po ní dárky od Ježíška a pak se šlo k babičce a dědovi Mocovým na Moskevskou. Tam se scházela celá rozlehlá rodina Moců, neb babička s dědou měli pět synů a až na nejstaršího Ladislava, který bydlel v Ústí nad Labem, bydleli všichni i s rodinami v Praze. Znovu se jedlo, tentokrát pravá staročeská jídla jako jáhly, kuba a buchty s mákem nebo tvarohem. Pilo se dědovo šípkové víno, lilo olovo, plavily ořechy a půlila jablka.

To byly krásné časy a na cestě domů mi nevadilo ani husté chumelení.

Po Novém roce jsem jezdil ke strýci Antonovi do Barchovic na zabíjačku. I to byl krásný čas a v únoru pak byly školní prázdniny, kdy jsme jeli na hory. Když to tak vezmu, pořád jsem měl v zimě co dělat, a přesto jsem zimu neměl rád. Těšil jsem se, až bude jaro, a snil o teplých krajích, kde nikdy nepadá sníh. Doma jsem četl cestopisné knihy a prohlížel obrázky tropických krajů. Ach, věčné léto!

Už skoro půl století v teplých krajích žiju, palmy mám kolem baráku a zimu nemám rád ani teď, ale když vidím krajinku od Josefa Lady nebo si vzpomenu, jak jsme se s klukama koulovali, tak už si tím tak jist nejsem...