Předchozí část mých vzpomínek, jak si teď uvědomuji, končila obzvláště pochmurně. Můj postoj k životním událostem je obvykle velice optimistický, zvláště když časem nejhorší rány se vždy proměnily v novou šanci, ale v tom roce osmdesátém třetím se naše situace v Plzni nevyvíjela dobře. Dcera studovala v Praze, naproti tomu syn po marných pokusech vykupoval vratné lahve v našem Pramenu, žena sice získala odpovídající zaměstnání, ale po tolika letech ve škole se jí stýskalo. Jen moje postavení se zdálo dosti pevné, dále jsem objížděl své ovečky a lebedil jsem si ve svém milém Chrástu.

Mimochodem, po letech jsem 21. července vystoupil do ještě zchátralejšího nádraží z vlaku, známou cestu absolvoval autem (kdysi zásadně pěšky po příjezdu od Plzně), zdála se mně podivně dlouhá, a pak jsem strávil příjemné odpoledne s Jiřinkou, Haničkou a doktorkou Olgou Smíškovou. Jak už to bývá, vzpomínali jsme spíše na veselé příběhy z natáčení (tím nás krmila naše televize, vzpomínáte?)

Syn měl před sebou dva roky vojenské služby, mezitím se odebral rovněž do Prahy, kde pracoval jako promítač ve filmových laboratořích, a tak jsme začali přemýšlet, jak po dvaceti osmi letech emigrovat do naší stověžaté matičky. Nebylo to lehké uvažování. V Plzni jsme měli slušný byt, dvacet kilometrů od domu skromnou dřevěnou chatku v Kornaticích (loni vesnice roku) s poněkud třaskavým materiálem. Na jaře šedesátého devátého roku nám přítel Jiří Anděl z filmových laboratoří přivezl dvacet hliníkových krabic nevyvolaných filmů z příjezdu našich osvoboditelů (nejlepší dle něho měly být záběry sovětských dívek, které přiletěly obsluhovat nadržené vojáčky a sotva vyběhly na přistávací plochu, naráz se vymočily). A tak jsme je uložili do dvojitého stropu chatky, kde vydržely do prosince 1989, kupodivu se úspěšně vyvolaly a promítaly s ostatními podobnými filmy v televizi. Tak jsme se dívali na všechno, netušíce, které jsou ty naše. Jejich kameraman pan Milota jednou řekl, že by rád věděl, kdo ty filmy schovával, od té doby marně na něho sháním kontakt. Není nám souzeno.

Rok se chýlil ke konci, jednoho pochmurného listopadového odpoledne jsem přijel dříve z kontrolní návštěvy, do konce pracovní doby chyběla hodina, a tak jsem se uchýlil do pomalu chladnoucí pracovničky na dvoře našeho ředitelství. Z dlouhé chvíle jsem si četl šest neděl staré Zdravotnické noviny a najednou jsem narazil na inzerát: OÚNZ Praha čtyři přijme obvodního dětského lékaře. Psací stroj, papír, obálka byly k dispozici, a tak jsem začal psát: - Vím, že se ozývám s křížkem po funusu (opravdu!), ale kdyby náhodou bylo ještě místo volné, mám atestaci z pediatrie a sociálního lékařství atd. atd.- Ještě jsem doběhl do trafiky na rohu pro známku, dopis hodil do schránky (nikoli doporučeně, jak by se slušelo) a jel domů.

S Věrou jsme začali dumat, co kdyby to vyšlo, co by dělala ona, kde bychom bydleli, mně se taky moc nechtělo v padesáti třech letech začínat zase znovu, navíc s neznámými lidmi. A pak jsme si řekli, co blbneme, když je to ještě ve hvězdách.

Leč hvězdy nelhaly, za týden mi přišel dopis z kádrového oddělení, že nejvhodnější nástup by byl od prvního ledna 1984. Zavolal jsem tam a domluvil si schůzku. Na rozdíl od naší soudružky kádrové byla ta pražská nejen vlídná, ale navíc i pohledná. Na tomto místě je vhodné prozradit, že se mi hezké ženy (dle mého vkusu) vždycky líbily, to trvá dodnes, rád jsem s nimi v práci hovořil, jiné vztahy jsem nikdy zásadně nenavazoval. Nicméně cosi mne prozradilo. Jednou odešla z ordinace maminka a Helenka Karmazínová řekla – ta se vám líbila, pane doktore, že? Já to poznám, když se vám maminka líbí, vždycky vám tak zjihne hlas -. Nic se neutají, i kdyby se člověk stokrát snažil.

Na kádrovém jsme se domluvili na prvním dubnu (už zase), protože se pro mne uvolní lůžko v ubytovně pro svobodné pány (nikoli v penzionu ze znamenitého filmu). Po návratu do Plzně jsem navštívil ředitele Judla a objasnil mu kádrovou situaci naší rodiny. Řekl na to - Ty víš, že tě máme rádi, ale kdyby se ozval stranický výbor na okrese, nemohl bych pro tebe nic udělat. K prvnímu dubnu tě samozřejmě uvolním -.

V Praze si přál setkat se se mnou okresní pediatr Petr Karger, který hned zalitoval, že pro kádrový škraloup se mnou nemůže počítat na vedoucí funkci (už jsem si jich užil dost), ale že spolu s doktorem Bělouškem povedeme nově založenou sociální poradnu. To se mi líbilo, zvlášť když jsem Jirku Bělouška znal ze svého karlovarského pobytu.

A pak začaly ubíhat mé poslední pracovní měsíce na dětském oddělení OÚNZ Plzeň sever. Loučení bylo těžké, vždyť jsem tam pracoval spokojeně čtrnáct let, a teď se přede mnou otvíralo neznámo, navíc s opětným dojížděním z Plzně do Prahy a zpět. Mezitím hledali za mne náhradu, nebylo to těžké, na dětské klinice se potřebovali zbavit jedné lékařky, poněkud závislé na nejběžnější návykové látce, ale v rodné straně. Doslechl jsem se, že naše soudružka kádrová referentka si oddychla: - Konečně i na tom dětském to bude kádrově v pořádku, -

A tak jsem si naplnil tašku nejnutnějším vybavením a 31. března odjel do svého rodiště již definitivně po osmadvaceti letech pobytu v západních Čechách, tentokrát zcela z vlastní iniciativy. Na Hlavním nádraží jsem si koupil síťovou tramvajenku, což byl moudrý počin. Můj nový zaměstnavatel měl různá oddělení roztroušená na celé Praze čtyři, jen za první den jsem projezdil třicet osm korun.

První má cesta vedla na osobní oddělení. Úřednice chvíli studovala můj kádrový dotazník a pak se zeptala – Pane doktore, vy jste pracoval v Aši, to budete znát našeho soudruha ředitele? - - A kdo to je? - - Doktor Moudrý. -

- Jo, Vláďa! - - A našeho okresního chirurga doktora Noska? - - Jo, Jardu! - A tak jsem se po dlouhých šestadvaceti letech ocitl v nejlepší ašské společnosti, nemaje předtím tušení, že tam pracují. Vyhledal jsem kancelář okresního chirurga, zaklepal na dveře, na pokyn – dále – otevřel dveře a byl uvítán slovy – Člověče, kde se flákáš tak dlouho? Už tady na tebe dobu čekáme. - Pak jsme zavolali Vláďovi, který se nemohl uvolnit, ale mám mu zavolat zítra, kde ordinuji, a on za mnou přijede v polední přestávce.

Říká se, že každý začátek je těžký, ale můj byl opravdu hodně odlehčený.
Poslední mé zastavení na křížové cestě bylo oddělení VB, abych se přihlásil k přechodnému pobytu. Fronta byla pěkná, posléze jsem byl třetí na řadě, vyšla referentka, za mými zády natáhla ruku a řekla – poslední tři, ostatní zítra -. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se cosi zlomilo. V Plzni bych byl určitě čtvrtý.

V ubytovně jsem byl ovšem nerudně přivítán obyvatelem dvoulůžkového pokoje, který dosud pokoj s nikým nesdílel. V koupelně byly nicméně dva zubní kartáčky a v hřebenu dlouhé vlasy. Tak jsem pánovi řekl – přijedu v pondělí večer, ve čtvrtek budu spát u kamarádů, na víkend odjíždím domů, a o prázdninách budu u dcery, v září už tady nebudu, myslím, že pro vaši slečnu zbývá dost volných nocí. -

Tak jsme navázali diplomatické vztahy a vyměnili si názory na otázky, které zajímají obě strany. Na srdečné rozhovory přesto nedošlo.