Pokusil jsem se z toho traumatu vypsat povídkou, kterou jsem nikdy nedokončil. Když však po letech vypsala Česká televize soutěž na detektivní nebo kriminální scénář, nastal pravý okamžik. Vznikl slepenec reálných příhod a vymyšlených situací, z nichž jedna byla základem příběhu. Tak vznikl scénář – Nehoda -, vrácený vbrzku bez jakékoli připomínky. Nebylo divu, protože jak může autora napadnout pojmenovat zápornou hrdinku Malkovská, a vzápětí poslat scénář redaktorce, která se tak opravdu jmenuje?

Sám jsem se obdařil pseudonymem Davídek. Příběh začíná v zatáčce u dubu, kde Davídek jako první při noční službě objeví v havarovaném autě mrtvou Zoju Malkovskou, místo přivolané policie však přijede mladý muž v černé bundě a šedých tesilových kalhotách, který se představí jako nadporučík Veverka (to je skutečný člověk, poznal jsem ho pod jiným jménem, ale zda bylo pravé, dodnes nevím). Máte opět možnost sledovat se mnou několik obrazů, které nikdy nespatřily světlo světa.

Obraz 2. ředitelna školy, interiér, den

Titulek

Narýsujte čtvereček jako krabička od sirek
(z výroků profesorky Malkovské)

Díváme se na ředitele, který kouří, trochu přes záda jeho zástupkyně. Ředitel je nenápadný človíček staršího věku, z Malkovské vidíme zatím jen zářivou, nepochybně tuzexovou paruku, zato ji slyšíme: - Já mýslim tak, že pro inžinýrku Dávidkovou a architekta Hrúše již nébude od září na škóle místa, chci říci prácovního úvazku. - Ředitel nesměle namítne – Ale mají přece plnou kvalifikaci! - Kamera poodjede tak, aby byli v záběru oba, tak si povšimneme dekoltu v růžových šatech, na bocích těsných, a bot značky Salamander.

- Kválifikace jédna věc, a kádrové předpoklády drúhá, já mýslim první. -

- Ale to už by bylo dvacet lidí od roku šedesát osm – namítne chabě ředitel a odklepe popel. - To néni ani pólovina sbóru, a óchotné kádry se nájdou. Já mýslim tak. Dáme k prójednání slóžkám, a ty jistě pódpoříš. - Z chodby se ozve zvonek. - No nic, já póvina jít do třídy. - Při odchodu zaznamenáme celou postavu, ředitel vztekle típne cigaretu v popelníku. Dobře ví, že podpoří.

Obraz 4. pokoj Davídkových, interiér, podvečer

Titulek

Takže profesionální atentátník, najatý člověk
Frederick Forsyth: Den pro Šakala

Davídek sedí u psacího stroje, na pohovce sedí jeho žena Martina, vedle ní architekt Hruš, na křesle se usadil inženýr Kletečka, vodař. Hruš se naklání k Davídkovi. - Já, pane doktore, jsem dostal v noci nápad, ani její vlastní lidi nevědí, co dělá, v pracovní neschopnosti si jela pro boty do Drážďan, a pak tu stránku s razítkama vytrhla z pasu. - - A komu to hodláte sdělit? -

- No, my to chceme napsat na sovětský velvyslanectví, přece, - ozve se Martina. - To jako my, níže podepsaní? - - Právě naopak, my níže nepodepsaní pedagogové v jednom a rodiče studentů ve druhém dopisu s ohledem na dobrou pověst sovětských občanů u nás, - pokračuje Martina.

-Takže anoným, má to cenu? - - Oni si prověřují všecko, - doplní Kletečka.

- A to mám napsat za vás já, žejo? - - Ty umíš přece tak pěkně formulovat, miláčku! - Ale hezky v rukavicích a neolizovat, já jsem četl ve 100+1, že už poznají člověka i podle slin, - dodává architekt Hruš. -

Zatímco Davídek jde pro rukavice, Kletečka uvažuje – já si myslím, že to je k ničemu, jediná možnost je kulka přímo do čela jako v Šakalovi! - - Ale tam to moc nedopadlo, - namítá vracející se Davídek. - Protože ten Anglán nepočítal s tím, že generál může bejt sentimentální, sklonil hlavu, a to mu zachránilo život. Ale Zoja sentimentální není, když se chodí opalovat na balkón a myslí si, že není vidět, vystaví úplně všecko. - A odkud je na ten balkon vidět? - ptá se Martina. - Budeš se divit, ale ze školní půdy, z vikýře, trefa je jistá -, triumfuje Kletečka. - Ale co zbraň, kde vzít zbraň? - volá Hruš. - Kletečka se opatrně rozhlédne a tiše řekne – mám po tátovi malorážku, nikdo o ní neví. -

Obraz 7. lesní cesta, exteriér, den

Titulek

... šel znovu ke kufru a vytáhl z něho to, co koupil včera cestou do hotelu a nechal přes noc v autě: ananasový meloun
Fraderick Forsyth: Den pro Šakala

(povím jen, jak to dopadlo, při třetím výstřelu propilovanou kulkou se místo melounu roztříští ústí hlavně staré malorážky).

Obraz 15. Davídkova ordinace, interiér, den

Titulek

Ordinace, náb. Pověření duchovní službou, úřadem
Encyklopedický slovník

Davídek právě dal benzin do tryskáče, sestra zvedne telefon: - Ano, je tady, to je pro vás. - - Jak prosím? No, tak v půl třetí.- zavěsí. - Co mi můžou chtít na oddělení pasů a víz? Bože, kdy já byl naposled venku? Loni v Jugošce s Čedokem.

Obraz 16. oddělení pasů a víz, místnost se dvěma okénky a jedním oknem

Titulek

Pas / fr. a) krok, b) v klas. baletu tanec jedné nebo více osob (pas de deux, forma duetu)
Encyklopedický slovník

Davídek vstupuje do místnosti, jsou tu dvě fronty lidí pro žádost a pro výdej, uprostřed na stole vyplňují někteří své dokumenty. Davídek se podívá na hodiny, blíží se čas jeho pozvání, vtom ho někdo zezadu chytí za rameno. - Tak jste přišel včas, doktore, no vy jste zvyklí, doktor, kterej přijde pozdě, je už zbytečnej, ne? - Poznali jsme hned nadporučíka Veverku, který strčí klíč do dřevěného obložení stěny a otevře opravdu neviditelné dveře: - Tak pojďte dál, vy jste tu nikdy nebyl? - Vstupujeme do místnůstky bez oken, stolek s psacím strojem, dvě židle, plechová skříň přelepená páskou s razítkem, chybí obraz státníka.

- Tak se posaďte a povídejte, doktore. - -A o čem? - Veverka si zamne ruce:

- Co třeba o svých zahraničních cestách? - A ták, - oddychne si Davídek, - byli jsme se ženou v NDR, v Bulharsku, pak s rodinou v Rumunsku.. -

- Ale nás by víc zajímaly cesty, na kterých jste s rodinou nebyl. - Aha, to byly dvě cesty na služební pas ministerstva kultury, v roce šedesát sedm do Paříže, v šedesátém devátém do Amsterodamu na festival dětských filmů UNESCO, já byl tenkrát v našem národním centru - - ale už nejste, doktore, tuším tak od sedmdesátého, ale vy jste si měnil valuty, tak ty cesty neměly tak úplně služební charakter? - - Charakter měly, - brání se Davídek, - pobyt hradila pořádající země, a tak nebyl nárok na diety. - - Tak nebo onak, to je jedno, co kdybyste mi raději povyprávěl chvíli o vašem pobytu v Západním Berlíně? -

V Davídkovi hrkne, už je to tady, pomyslel si, z toho kouká parádní průšvih.

Za týden se nadporučík Veverka i vy dozvíte více (tento a další hovory nejsou smyšlené, taková byla doba, vzpomínají dojatě někteří dodnes).

Na shledanou se těší