Do školky jsem začal chodit když mi byly čtyři roky a psal se rok 1949. Školka se nacházela ve školním komplexu Riegrových sadů ve Vršovicích a cesta k ní vedla do kopce. Z naší ulice se šlo Leningradskou (dnešní Petrohradská) přes Botič a u starých Vršovic se jeden stočil kolem Botiče a šel do kopce k Sokolovně. To byl první kopec. Druhý pokračoval přes Moskevskou a kolem kina Vzlet do Riegerových sadů. Jelikož jsem však tenkrát žil s babičkou a dědečkem, kteří měli byt ve čtvrtém patře činžáku na Moskevské, vyšlapat jsem musel jen do jednoho kopce.

Pamatuji se, jak jsem jednou, už na kopci, chtěl pokračovat do školky cestou v parku, ale zastavili mě muži v kožených kabátech a přinutili použít jinou a delší cestu, protože v parku zastřelili špiona. Takhle prostě, po dělnicku, to podali čtyřletému chlapci. Na cestě skutečně někdo ležel, ale byl přikrytý kabátem, zpod kterého mu koukaly jen nohy. Byl bych se hrozně rád pod ten kabát podíval, protože jsem vůbec nevěděl, co slovo špion znamená, a moje představa mi kreslila muže s rohy, jinak by ho přece nezastřelili. Co znamená někoho zastřelit, jsem věděl moc dobře. Především z filmů, které promítali tenkrát v kinu Vzlet a v nichž se pořád křičelo hurá a střílelo. Takže jsem byl hrozně rád, že toho „čerta“ zastřelili, i když jsem se trochu bál.

Strach ze mne opadl až ve školce, kde jsem radostně šířil tu dobrou zprávu, že v parku zastřelili špiona. Načež mě Tomik Kozák, největší rváč a můj kamarád, kopl do kolena. Koleno jsem měl zafačované, protože se mi na něm udělal nežit, který hnisal a Tomik mi ho ukopl. Jestli to Tomik udělal schválně, protože věděl, co slovo špion znamená, a moje radostné oznamování jeho smrti ho naštvalo, je docela možné. Jednak byl skoro o rok starší než já, takže světu kolem nás více rozuměl, a hlavně pocházel z buržoazní rodiny.

Kozákovi vlastnili Narpu, kde prodávali školní potřeby. Jejich obchůdek naproti dívčímu gymnáziu u Vršovického nádraží jim komunisti zabavili a změnili na obchod s ovocem a zeleninou. Prodávaly se tam hlavně špinavé brambory, cibule a zelí. Ovoce tenkrát moc nebylo, jen v létě přivezli od někud melouny, na které se stála fronta. Pana Kozáka z toho všeho trefil šlak, takže Tomik byl napůl sirotek a stará Kozáková (Tomika měli Kozákovi dost pozdě) na syna nestačila. Tady to mám ovšem časově dost popletené, protože do školy v Riegrových sadech jsem nenastoupil. V pěti letech jsem se vrátil domů k otci a matce a ti rozhodli, že do Riegerových sadů (do kopce) to je moc daleko pro takového mrňouse, jakým jsem tenkrát byl. Nastoupil jsem do první třídy ve škole U Fajglovky, kde jsem byl druhým nejmenším žákem. Menší byla jen Jaruška Svobodová, do které jsem se okamžitě zamiloval. Ona do mne ovšem ne, což jsem nechápal. Byl jsem sice malý, ale nikdo mě ve třídě nepřepral!

Fajglovka byla od nás skoro stejně daleko jako Riegrovy sady, ale bylo to aspoň po rovině. Tomik zůstal věren Riegrovým sadům, ale nějak jsme si byli souzeni. V roce 1952 zrušili dívčí gymnázium ve Vršovicích a udělali z něj normální „Základní osmiletou školu U Nádraží“, kam převedli celou třídu mých spolužáků ze školky v Riegrových sadech. O rok později, když začínali třetí třídu, tam podle bydliště přeložili i mne. Najednou jsem to měl do školy sotva sto metrů! Samozřejmě, že jsem si už nikoho ze svých bývalých spolužáků nepamatoval. Tomik na mne okamžitě vyslal Šticu, který byl po něm nejlepším rváčem ve třídě. Šticu jsem přepral, byl mrštnější, ale neměl mou sílu. Takže jsem se musel utkat s Tomikem. Prali jsme se, jako kdyby šlo o život, ale šlo jen o to, kdo z nás bude vůdcem. Zápas skončil nerozhodně naprostým vyčerpáním. Tomik mě nepřepral, ale já jeho také ne.

To už jsem zdaleka nebyl ten prcek, který nastoupil do Fajglovky. Byl jsem asi osmý největší ve třídě. Tomik si po zápase ponechal vůdcovství, ke kterému já neměl nikdy chuť, a klukem číslo dvě jsem se stal já. A s Tomikem jsme se stali nejlepšími kamarády. To už byl pan Kozák po smrti a ze zeleninového krámku udělali přízemní byt o jedné místnosti, kde Tomik bydlel s matkou. Ta někde pracovala, ale už se nepamatuji kde, a měla žaludeční potíže. Na ty pila ráno skleničku becherovky. Vždy měla v sekretáři dvě lahve. Jednu plnou a jednu, z které pila. Na té si dělala čárky, aby poznala, kdy se Tomik napil, protože ho nachytala, že jí upíjí. Tomik to vyřešil svérázně. Otvřel novou lahev, upíjel z ní a obsah vždy dolil vodou na původní úroveň. Když jsme se skamarádili, hodně jsem mu s tím pomáhal i já. A pak paní Kozákova dopila svou lahev, otevřela novou a zjistila, že je plná vody...

Bez otce Tomik vyrůstal „pro šibenici“, jak s oblibou říkávala moje matka. Měl jsem přísně zakázáno s ním kamarádit, ale to jsem nemohl splnit. Jednak jsem tohoto samovolného vůdce třídy měl rád a ostatně plnit přání rodičů by bylo chápáno jako slabost, připosranost... to jsem nemohl připustit, a tak jsem byl ve všech průšvizích s Tomikem. Jako když jsme mezi protileteckými kryty u nádraží zapálili slamník a skákali přes něj. Skákalo nás hodně a ředitel školy, soudruh Vojtěchovský, nás vybíral z dlouhé řady podle toho, kdo smrděl kouřem. Nejvíc jsme smrděli ale my dva s Tomikem, a tak jsme byli exemplárně potrestáni.

Začali jsme chodit na Císařskou louku u Vltavy, kde se daly odvázat pramičky a jezdit s nimi po řece. Tak se nám to líbilo, že jsme to dělali místo školy. Franta Zajíčků ukradl na zdravotním středisku razítko, takže jsme do školy nešli celý týden a plánovali si napsat omluvenky s razítkem. To jsme také udělali, ale když jsem přišel v pondělí ráno do školy (přišel jsem trochu později), kluci ve třídě nebyli a třídní učitel chtěl vědět, jestli mám s sebou omluvenku a jestli je ze střediska. Okamžitě jsem vytušil lest a řekl jsem, že ne, že jsem na středisku nebyl, nýbrž ležel celý týden doma. To mě zachránilo. Kluci nebyli ve třídě, protože je už v ředitelně vyslýchali policajti. Přiznali všechno, jen ne mne. Já pak musel vše vyklopit doma matce (otci bych se neodvážil) a ta mi omluvenku na zmeškaný týden napsala, ale musel jsem jí slíbit, že se s tím grázlem Kozákovým už nikdy nebudu kamarádit. Slib jsem lehce splnil. Tomik už do školy totiž nikdy nepřišel. Všichni jsme se domnívali, že ho přeložili do ústavu pro sirotky, protože to už mu umřela i matka. Teprve po létech jsem zjistil, že ho odstěhovali k příbuzným do Turnova.

Někdy na Tomika docela rád vzpomínám. Užili jsme si mnohá dobrodružství a jako kluci jsme byli nerozluční kamarádi. Bohužel, hodně jsem díky tomu zameškal ve škole. Ne snad docházkou, ten týden na lodičkách byl výjimkou, ale v učení. Měl jsem velké mezery a horko těžko jsem je doháněl. Některé mezery jsem nedohnal nikdy. To když jsem si už jako dospělý po večerech dělal maturitu a přišla sovětská invaze roku 1968. Odešel jsem z vlasti, maturitu nemám a mezery v algebře přestaly být nutností k překlenutí.

Přesto Tomikovi nemohu nic vyčítat. Naučil mě opravdovému kamarádství a prožil jsem s ním mnohá dobrodružství, o jakých se jiným chlapcům ani nesnilo. Ale o těch zase jindy...