„Teto, povídej, jak že to bylo tenkrát s babičkou, když přišel ten tajný?“
„Už jsem ti to vykládala stokrát,“ hubuje teta z Horní Falce, „a pořád si to nepamatuješ. Vy mladí máte paměť, to je hrůza. Co mám říkat já, je mi pětaosmdesát.“
„Až příští rok, teto, tak vykládej.“
„Tak ano, ale naposled.

Bylo to tenkrát, když vzniklo Československo. Krátce po konci světové války, té první, babička byla tehdy mladá žena v domácnosti, však víš, jak to tam vypadalo. Na Vídeňce jsi už někdy byla u paní Svobodové, právě vedle nich jsme bydleli. Jednopokojový byt, vchází se z pavlače do kuchyně, za kuchyní jeden pokoj do ulice, později jsme byly čtyři osoby, co se do toho bytu všechno vešlo, kroutí hlavou teta, dnes v Horní Falci.

Tak mladá žena právě stojí v kuchyni, skoro všechno nestačí, tu dítě, tu vařit a uklízet, najednou někdo klepe. Do bytu vchází městský úředník, vykáže se, potřebuje si s paní pohovořit. Rozhovor trvá hodnou chvíli.

Tady vidím, paní, začíná úředník, ležet německé noviny. Proč paní nečte české? České noviny jsou stejně dobré jako německé, proč tedy ne české? A tuhle paní, víme, že posílá dcerku do německé školy, proč ne do české? Bylo by vhodné dítě vychovávat v české škole. Žijeme přece v českém státě. A dověděli jsme se, že paní nakupuje u německého pekaře, a proč ne u českého? Je zrovna za rohem.

Rozhovor trvá a mladá žena neví, jak odpovídat. Sama hovoří, samozřejmě v Brně česky jak německy a prý dokonce dobře francouzsky, učila se ve škole, chtěla být snad učitelkou, jenže na studium nebylo. Neví, zda je nutné nebo není zodpovídat divné otázky úředníka, který přichází z městské správy. V okamžiku, kdy úředník odejde, shodí zástěru a běží i s dítětem k matce. Ta bydlí na Starém Brně, nedaleko, celá se doleká, vidí dceru, rozčilením v slzách a breku.

V okamžiku, kdy se matce podaří z rozčilené dcery vytáhnout a pochopit celou historku, se rozhněvá. Ale opravdu, právě jak se my Brňáci dovedeme hněvat, když nás něco doopravdovsky dopálí. Dceru vezme do náručí, bouchne pěstí na stůl a zahřmí. Pravou brněnskou češtinou. Málem na celé Brno.

Nic se nebude. Žádné české noviny. Žádná česká škola. A žádný český pekař. Hubuje dál a dál. Co si to ten člověk myslí? I když je úředníkem? Tajně nás vyšetřuje? My jsme Němci. Jednou provždy. A Němci zůstaneme.

---

Teta historku dovypráví a zpravidla následuje takové dramaturgické odmlčení, u kterého člověk tuší, že ještě něco přijde. Jen pár sekund počkat. A teď:

Tato rázná žena, tedy tvoje prababička, byla brněnská Češka, pocházela z brněnského vesnického okolí. . Německy neuměla. Ani číst, ani psát. Byla to jedna z mála příbuzných, kteří hovořili jen jednou řečí. My děti jsme jí říkaly „naše česká babička“.

Inu – i toto bývalo multikulturní Brno.