18.9.2019 | Svátek má Kryštof


VZPOMÍNKA: Rodinný příběh

4.5.2019

Můj starší bratr Petr je podivín. A vždycky byl. Nikdy jsem přesně nevěděl, které z jeho zvláštnůstek byly tak trochu umělecká póza. Až mi konečně došlo, že snad i kdyby, ta samotná potřeba tu pózu zaujmout je bytostnou a nedělitelnou součástí Petrova podivínství. A tak ta póza je, snad paradoxně, nefalšovaná a Petr je v ní autentický.

Nikdy neměl rád vzduté city. Možná i proto se stal výborným reportérem. Předkládal čtenářům syrová fakta a nechal je, ať se nad nimi emocionálně vyřádí sami, podle svého gusta. Ale opravdu nesnášel city ušlechtilé. Nevěřil jim a kde mohl, tam je aktivně shodil. Většinou se ukázalo, že měl pravdu. Jenže žít s tím nebylo právě lehké; ani pro něj, ani pro ostatní. Napadalo mě, jak to asi dělají takoví ježci nebo dikobrazi, když někdy přece jenom zatouží po sblíženosti a živočišném teple s jiným ježkem nebo dikobrazem.

Petr, například, nemá rád narozeniny. Zejména ne, když mu někdo k nim blahopřeje. To je nevrlý až kousavý. Snad méně nevrlý je, když ho někdo pochválí, ale také mu to vadí. Řekl bych, že neví, co s tím dělat. Ale vsadil bych svůj roční příjem, což je celkem malá a bezpečná sázka, že když někdo jeho narozeniny dokonale „zasklí,“ mrzí ho to, a ještě víc ho mrzí, když se zasloužená pochvala nedostaví. Skoro jako zbytek nás, prostých smrtelníků, ale rozhodně by to nepřipustil. Alespoň nahlas ne. A dál pilně pracuje, aby konečně lidem ukázal, jak se dělá pořádná novinařina. A dostal uznání, které nechce.

Petrův život byl vždy plný protikladů, nad kterými bychom my, prostí smrtelníci, občas žasli. Petr by žasl nad naším žasnutím. Vžyť je to tak jasné, vždyť by to ani jinak nemohlo být. A tak Petr, zcela zásadně netechnický člověk, velice záhy zvládl počítače, když ještě byly v plenkách, ale on už nebyl tak docela mladík, a stal se průkopníkem jejich využití v novinařině.

Ale k našemu příběhu se lépe váže jiná zvláštnůstka. Petr, „zásadně“ netechnický a odpůrce vzedmutých emocí, si oblíbil letadla. Čím větší, tím lepší. Teď už vás snad nepřekvapí, že Petr „zásadně“ letadly nelétá. Už hodnou dobu. Nikam. Z osobních důvodů.

A přece si ve Vancouveru našel malou loučku hned vedle plotu letiště, přesně v ose s hlavní přistávací dráhou. Letadla, už z dálky viditelná, se rychle blíží a klesají, nad Petrovým stanovištěm jsou už snad jen patnáct či dvacet metrů nad zemí, podvozky a všechny klapky venku, motory řvoucí, a Petr v sedmým nebi. Kdyby to nebylo tak zásadně proti zásadám, asi by řval radostí. Snad o padesát či sto metrů dál, už za plotem, letadla dosednou a začnou divoce brzdit, ale to už Petr nadšeně vyhlíží další blížící se stroj a obvykle se snaží určit jeho značku a možná i leteckou společnost, které patří. Je to skoro jako nevyhlášená, ale prestižní soutěž, jak brzy se mu identifikace podaří. Nejsem si tak docela jistý, že to měl vždy správně, ale na tom houby záleželo. Myslím, že tu nevyhlášenou soutěž stejně s přehledem vyhrával.

Málokdo si dokáže v cizí zemi a v cizím jazyce zachovat svou původní profesi, zejména ne profesi, jako je novinařina. Petr to dokázal, ale něco ho to stálo. Stěhoval se za prací na sever Vancouverského ostrova, později na opravdový ledový sever do Yellowknife, až skončil v albertském Edmontonu. Stěžoval si jen na jedno, a i to zřídka: nikde neměli letiště jako ve Vancouveru. A tak kdykoli do Vancouveru zavítal, pracovně nebo na návštěvu, v zimě nebo v létě, za jakéhokoli počasí, vždy si vyhradil alespoň pár hodin, ale raději půl dne, pro loučku za plotem vancouverského letiště. A užíval si to.

Někde tady vstupuje do příběhu naše máma. Možná by bylo správnější říct „vstupuje do děje“, protože v tomto příběhu je implicitně přítomná od první věty. Věřím, že s Petrovým podivínstvím měla dost co dělat. Ale o matkách se nějak nehodí říkat, že jsou podivínky. Raději řeknu, s čím by asi souhlasil každý, kdo ji znal. Že byla mimořádná a svérázná žena. Mimořádná a svérázná lékařka. A mimořádná a svérázná matka. Snad nikoho nepřekvapí, že to také byla žena a matka vzdutých a obvykle nekontrolovaných emocí. Často obhajovala neobhajitelné pozice vznešenými a ušlechtilými city. A měla mnoho zásad. Jedna z nich je pro náš příběh stěžejní. Nikdy, ale nikdy své syny nechval, věřila. A pokud by je chválil někdo jiný, skomně jim to rozmluv! Pozorně naslouchej kritikům svých synů, neboť ti to vědí nejspíš správně. A u nich si také myšlenky, znalosti a činy svých synů ověřuj!

Čeština nebyla máminou mateřštinou, a tak i její obvyklé hodnocení synovských intelektuálních a znalostních schopností bylo svérázné: „Ty idiota!“ Femininum. Proč asi by snad dokázal vysvětlit jen můj mladší bratr, lingvista, ale nejspíš by to měl špatně. Protože byl také „idiota“. Dodnes náš benjamínek vzpomíná, jak mu jednou máma telefonovala ze schůzky s jedním významným profesorem. Oba zapomněli nějaký termín a trápilo je to. Mladší bratr, profesionální překladatel a tlumočník, chybějící a žádaný termín pohotově dodal. „Ty idiota,“ pravila máma, „to je přece blbost.“ Zatímco profesorův hlas v pozadí nadšeně vyjadřoval souhlas a jak se mu ulevilo, že i on si vlastně na ten termín vzpomněl. A maminka vzala mladšího brášku trochu váhavě na milost. Pro tentokrát. Starší bratr Petr by to jistě trumfnul. Vzpomínkou, jak to vzalo televizní projev amerického Secretary of State, aby máma překvapeně a opět jen váhavě připustila, že některé Petrovy názory a informace nemusí být tak dočista blbina. Samozřejmě, že já bych je mohl trumfnout oba, ale to už by byl skutečně jiný příběh.

S přibývajícími léty mámě ubývalo sil a vzduté emoce se trochu zklidňovaly, kritické názory se poněkud otupovaly, reakční čas se prodlužoval a ponechával víc času na zamyšlení. Dobrák mladší bráška soudil, že nám máma na stará kolena moudří. Jenže spolu s tím máma také vzdala byt, který milovala, s nádherným výhledem na oceánskou zátoku a pobřežní hory, a přestěhovala se do domova pro seniory s asistovaným bydlením. Postupně přestávala chodit na návštěvy, na koncerty, do kina, zdravotně na tom už nebyla nejlépe, nic už ji moc nebavilo. A pak přišel čas, kdy zřejmě jak osobně, tak jako lékařka rozpoznala, že se jí čas krátí.

Nesentimentální bratr Petr, pro kterého stihnout uzávěrku, získat exkluzívní interview nebo zprávu z nějakého vnitřního zdroje bylo vždy důležitější než nějaká rodinná záležitost, si vzal týden dovolené. Náležitě zásobený hruškami nasedl do své chevroletky a mazal si to z Edmontonu do Vancouveru. Je to jen necelých dvanáct set kilometrů, ale v průsmycích Skalistých hor se i zkušeným řidičům doporučuje dávat si pozor. Pokud byste chtěli Petrovi říct, že to bylo od něj hezké, nebo – kdybyste skutečně chtěli pokoušet své štěstí – snad dokonce obětavé, prosím, poslužte si. Uděláte mu radost. Ale zaručuji, že vás nejspíš pošle do... prostě tam, mnohem dále než do háje nebo k šípku.

Petrova návštěva mámě zřejmě ohromně svědčila. Občas se nádherně pohádali a všichni, včetně Petra, jsme si mnuli ruce, že nám máma zase pookřála, že se zase dostává do staré formy. Jenom ke konci týdne byl Petr stále víc nesvůj. Byla to snad jeho první návštěva Vancouveru, kdy ani na chvíli nezaběhl na letiště, a nevěděl, jak to navléknout; máma byla na jeho čas skutečně, až nenasytně žárlivá.

Zezačátku to zkoušel „od lesa“, že si musí něco vážného ve městě zařídit. Ale když máma naléhala a chtěla znát podrobnosti, přišlo to Petrovi spíš k smíchu, že ještě v jeho věku musí mámě lhát, aby ho pustila ven. A tak vyklopil pravdu. Samozřejmě, že si vyslechl, jaký je idiota, a také trochu emocionálního nátlaku, jak je neušlechtilé nechat starou mámu samotnou doma. Když kdoví...

A Petr zabodoval v nebývalém stylu. „Víš co,“ pravil rozvážně, „máš pravdu. Proč bys měla zůstat doma. Pojeď se mnou a uvidíš sama, jaká je to paráda!“ Nevím, jak se to Petrovi podařilo, ale mámu, zarytou nepřítelkyni čerstvého povětří, nějak přesvědčil, zabalil do všeho možného, dopravil i s jejími různými chodícími pomůckami a nezbytnými kabelkami do auta a odvezl na palouček u letiště. Druhý den brzy ráno už zase uháněl zpátky do Edmontonu.

Nevím, co se na tom paloučku u letiště dělo. Nebyl jsem tam. Petr mi poslal jen několik fotografií. Máma vypadala nadšeně a podstatně mladší; na jedné fotce se žertovně pokoušela rukou chytit ohromný boeing, který měla těsně nad hlavou. Skoro se jí to podařilo. Později mi vyprávěla, jak ty stroje jsou skutečně ohromné a že si vlastně nikdy neuvědomila, jak ušlechtilé a úchvatné má Petr zájmy a koníčky. Ani by snad tomu nevěřila, jak má Petr rozsáhlé znalosti letadel, kolik zná technických podrobností, co všechno ví o technice létání a tajích startů a přistání. Prostě že to bylo báječné odpoledne.

Jak jsem mámu poslouchal, skoro nevěřícně jsem si uvědomoval, že Petra chválí. Nezastřeně, bezvýhradně, upřímně a nadšeně. Že je na svého syna hrdá. Spokojená. A podivné jsou cesty podivínství: nebylo to pro jeho – nemalé – profesionální úspěchy a znalosti.

Tak se Petrovi povedlo něco jedinečného. Nevím, zda se něco podobného kdy podařilo mladšímu bratrovi, ale mně rozhodně ne. A nevím, zda naše máma, podle teorie mladšího bratra, moudřela, nebo to byl nějaký Petrův podivínský trik. Nebo obojí.

Samozřejmě, že jsem Petrovi hned volal a řekl mu, jak byla máma nadšená a jak ho chválila. Chvíli jsem nevěděl, zda je ještě na drátě; ani nedutal. Tak jsem se neudržel a přidal jsem, že si myslím, že pro mámu udělal něco moc pěkného. Ještě chvíli byl potichu, ale pozor, nikam mě neposlal. Ani do háje, ani k šípku. Jen zabručel: „A víš, že jsme měli ohromnou srandu?!“ Podivíni.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.