První máj byl i za komunistů sváteční den. Akorát, že se neoslavovala láska a milování jako v Máchově Máji. Magická doba romantismu a lásky byla dávno ta tam a ač láska jako taková nebyla stíhána, magie doby předešlé byla na pranýři. Byla zkrátka jiná doba a kromě Sovětského svazu, rodné strany a práce, toho moc k oslavování povoleno nebylo.

Na Prvního máje se oslavovalo vydobytí osmihodinové pracovní doby, a tak jako i v jiné svátky se do práce nemuselo chodit. Bohužel, aby to nebylo zase tak sváteční, že by snad bylo úplné volno, komunisté organizovali na Prvního máje průvody a účast byla povinná. To se kontrolovalo. Jakož i jásání na podporu strany. Byli ovšem dobrodruzi, kteří se jim na jásání vykašlali, jakož i na kontrolu a do průvodu nešli, ale to vše byly známé firmy, dávno odepsané v kariéře či postupu na lepší místa. My, chemičtí učedníci, jsme stále ještě doufali, že náš život nabere lepších obrátek a odmění nás povolením ke studiu na vysoké škole nebo aspoň propuštěním z neratovické Spolany.

Chemická fabrika byla symbolem moderního nevolnictví neb nepropouštěla. Platil na ní zákon o důležitosti chemického průmyslu při budování socialistického hospodářství a každý, kdo chtěl fabriku opustit, byl považován za narušitele pětiletého plánu výstavby. S narušiteli se ovšem strana nebabrala. Pokud měli štěstí, skončili jen s negativním kádrovým posudkem, který měl přes první stranu natištěné razítko NEPROPOUŠTĚT! Tací byli de fakto odsouzeni ve fabrice zůstat až do důchodu, pokud neměli to štěstí, že umřeli dříve. K tomu bylo v chemickém kombinátu mnoho příležitostí.

Opustit fabriku jsme však my učedníci chtěli skoro všichni, neb tou dobou nám už bylo zcela jasné, že zůstat v tomto konglomerátu nebezpečných smradů znamenalo riskovat zdraví nebo i hůře. Jednou z mála možností, jak se z fabriky dostat, bylo právě studium na vysoké škole. To ovšem předpokládalo čistý kádrový posudek, proto byla naše účast na průvodu skoro stoprocentní, i když šance ke studiu nebyla nijak veliká. Většina z nás dojížděla do Neratovic z Prahy a už jen fakt, že jsme se museli kodrcat vlakem z nádraží Těšnov ve sváteční den, byl nepříjemný.

Mně to zase tolik nevadilo, protože jsem hrál za dorostence Neratovic fotbal jako brankář a to odpoledne jsme měli těžký zápas s Lokomotivou Nymburk, takže bych do Neratovic musel tak jako tak přijet. Takto jsem jen spojil povinné s užitečným a odpochodoval si s učedníky průvod až na stadion, kde jsme si vyslechli projevy stranických špiček Neratovic, jejichž úroveň byla nevalná. Byla to doba kubánské krize, světu hrozila atomová válka a jeden z řečníků zakončil svůj projev patetickým zvoláním: „Ruce pryč od Koreje! Promiňte, soudruzi, od Kuby!“ Načež vypukl všeobecný chechtot, kromě soudruhů na tribuně, z nichž se nesmál nikdo. Poté nás soudruh Langer, náš mistr, milostivě rozpustil. Kluci se hnali na nádraží chytit vlak do Prahy a já šel zabíjet čas na náměstí, kde jsem potkal Viktorii.

Jak se jmenovala doopravdy, nevím, ale říkalo se jí bláznivá Viktorka, protože to byla holka pošuk. Velice pohledná, ale tak svérázná, že se nevešla do našeho rozškatulkovaného světa společenských hodnot normálnosti. Jelikož jsem neměl co dělat, začal jsem ji lehce balit, ale to jsem si dal! Hned mne odhalila a dala najevo, že nejenže nejsem její typ, ale moc dobře ví, že jako Pražák jen zabíjím čas a čekám na vlak do Prahy. Tak jsem jí vysvětlil, proč jsem v Neratovicích zůstal, ale balení jsem nechal a jen jsme se bavili. Pak už jsem musel jít na stadion a tam jsem na všechno zapoměl.

Náš dorostenecký manšaft se nacházel v dost těžké situaci. Byli jsme v druhé lize na spadnutí, zatímco Lokomotiva Nymburk byla na postup do první ligy. Oba týmy nutně potřebovaly vyhrát, i když každý z jiného důvodu. Zápas se hrál jako předzápas utkání dospělých a na stadion přišlo pár tisíc lidí. Atmosféra výborná, před takovou se dobře hraje. Byl jsem značně nervózní, jako vždy před zápasem, a pak přišel kouč a začal vysvětlovat taktiku na Nymburk. Já ho nesnášel, protože jsem z něj cítil, že mě nemá rád. Proč mě neměl rád, a to až tak, že to dával najevo, jsem nikdy nezjistil. Rád jsem měl manažéra, pana Hrušku, který pro nás dorostence hodně udělal, ale ten, týden před tímto významným zápasem, zemřel.

A pak už jsme museli na plac a kouč řekl : „Kluci, vyhrajte to pro pana Hrušku!“ Ve mně se něco zadrhlo a cítil jsem, že se na nás pan Hruška z nebe dívá... Do očí se mi vlily slzy. Od toho momentu jsem byl jako ve snu. Hlas davu jsem slyšel jakoby z velké dálky a vše se zpomalilo, že mně to připadalo, jako bych byl hercem ve zpomaleném filmu. S úžasem jsem sledoval, jak chytám, létám vzduchem a konečky prstů vybírám míče, které pomalu letěly do šibenice brány. Byl to zkrátka můj den! Po zápase mně kluci klepali na ramena a říkali, že při tom trestňáku, kdy jsem míč vyškrábl z rohu brány, jsem ležel ve vzduchu rovnoměrně s břevnem!

Slavně jsme vyhráli, zachránili se a já při všech těch oslavách zmeškal vlak do Prahy. Když jsem se konečně dostal na nádraží, měl jsem před sebou několik hodin čekání a nudy. To jsem si aspoň myslel, ale na nádraží mě čekalo překvapení v podobě „bláznivé Viktorky“! Zatáhla mě do opuštěného domku pro výhybkáře a vůbec nedbala toho, že nejsem její typ. Já jsem zase nedbal toho, že mi ujel další vlak. A když už jsem konečně ve vlaku seděl, na fotbal a na svůj výkon v něm jsem ani nepomyslel....

Víte, já výdobytek osmi hodinové pracovní doby nezlehčuji a oslava tohoto mezníku je zcela na místě, i když výmysl přesčasů ji dnes jaksi znehodnocuje. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem si při tom svátku práce pěkně máknul. A tak pro mne bude První máj vždy oslavou lásky, nikoli práce!

První máj je skutečně lásky čas, pan Mácha byl nadčasový!