Dávno, dávno již tomu, co jsme měli doma malého hošíka. Chodil do školky a chodil tam rád, neboť tam měl spoustu kamarádů i hodné paní učitelky. A navíc jsme ho zpravidla vodili domů „poo“, neboť všeho moc škodí - i školky.

Bohužel, byl to tehdy typ dítěte, na které se chytne kdejaká nemoc. S věčnými záněty průdušek býval ve skutečnosti více v domácím ošetřování než ve školce.

Co čert nechtěl, jako dárek k jeho šestým narozeninám mu přinesl čáp mrňavou sestřičku. Nebo to byla vrána? Každopádně zima na krku, sezóna respiračních infekcí tím pádem také, doma novorozeně - hošík tedy přestal chodit do školky. Jako další dárek dostal velkou krabici lega, která ho dokázala zaměstnat mnoho hodin denně. Ve zbývajícím čase pomáhal s miminkem a měl holčičku tak rád, že jí věnoval svého nejoblíbenějšího plyšáka - opici Macíka. Také se rozhodl, že s Macíkovou pomocí naučí miminko mluvit. Moc se mu to nedařilo, malá sestřička hodně času prospala, ale jeden dílčí úspěch se přece dostavil - plyšový Macík byl první osobou, na kterou se holčička ve svých asi šesti týdnech začala usmívat. My rodiče jsme pak na Macíka trochu žárlili.

Možná si vzpomenete na zimu 95/96. Nás to tehdy, týden po narození dcery, na kopci, kde lišky dávaly dobrou noc, na několik měsíců prostě zasypalo a odřízlo od světa. Sněhu bylo tolik, že městská část zcela rezignovala na posyp nebo jakoukoliv údržbu chodníků, nedalo se to zvládat. Školka byla pod kopcem, vzdálená více než kilometr, zastávka autobusu asi půl kilometru od domu a další zastávka půl kilometru od školky, závěje všude, takže s kočárkem jsme se ke školce nedostali a syn se mohl sestřičkou pochlubit svým kamarádům až zjara.

Ano, po té ladovské zimě, kdy jsme se mnoho a mnoho týdnů motali s kočárkem a sáňkami nebo boby jen kolem domu, přišlo konečně jaro. Chlapec šel s radostí zase do školky (nejvyšší čas - trčel doma rovného půl roku a po prázdninách už ho volala škola), nemoci se na něho nějak přestaly lepit (po šestém roce věku se imunita dětem většinou již zlepší), s kočárkem jsem si dvakrát denně skvěle zasportovala v našem kopcovitém terénu a na to všechno vesele svítilo jarní slunce.

Asi nemá smysl se ptát, jak bych vše řešila, kdyby byl tehdy poslední rok školky povinný - odpověď totiž neznám. Musela bych riskovat, že velmi často nemocný syn nakazí školkovou infekcí novorozence nebo malého kojence? Nebo bych ho mohla z titulu časté nemocnosti i z povinné školky na několik měsíců „ulejt“? Kdyby ne, musela bych doma nemocné větší a zdravé maličké dítě od sebe neustále oddělovat. Ani tím by však nebylo zaručeno, že se nákaza nepřenese - a vznikl by pak mezi nimi tak láskyplný vztah? Vodil by syna do školky a ze školky někdy brzy ráno a pozdě k večeru můj muž, musel by kluk zůstávat ve školce celé dny? Nebo bych zvládala vozit novorozenou dceru aspoň jednou denně ke školce na saních, abych mohla odpoledne trávit s oběma dětmi? Či bych se snad naučila nosit mimino v šátku a balancovat s ním po zledovatělých cestách? Komu a čemu by prospěly obavy o zdraví malého mrněte, neustálý shon, spěch a stres, oddělování sourozenců - namísto poklidného užívání si zasněžených dní?

Prvního školního dne se stal syn hvězdou. Odříkal totiž dlouhatánskou básničku o kuřátku ztraceném v obilí, před shromážděním rodičů prvňáčků. Než recitace skončila, všichni už zívali nudou a kradmo pokukovali po hodinkách. Přesto mu nakonec zatleskali a tím jsem byla definitivně ujištěna, že hošíkovi zameškaný půlrok předškolní docházky nijak neublížil.