Bylo to ještě předtím, než se musely odevzdávaly lovecké zbraně, myslím někdy začátkem padesátých let minulého století.

Otec byl nadšeným nimrodem a tímpádem členem několika mysliveckých společností. Jednoho dne se mně zeptal: „Potřebujeme někoho jako lodivoda, který by ukazoval cestu pár pozvaným hostům na hon o nadcházejícím víkendu.“ Dodal k tomu: „Jedná se o amerického velvyslance a jeho vojenského atašé. Cítil by ses na to?“ Zůstal jsem poněkud uzemněn, ale nadšeně jsem souhlasil. Mezi kamarády i v rodině bylo známo, že jsem byl veliký proamerický fanda. Bylo mně tehdy asi patnáct a viděl jsem v tomto poslání veliké dobrodružství a dost oprávněně i nebezpečí.

Den před odjezdem jsem uprosil babičku, aby mně pečlivě vyžehlila mojí trofejní armádní americkou košili, zejména ty tři důležité puky přes záda, a potom jsem se již jen snažil trochu trénovat svoji slabou znalost angličtiny. Těžko jsem se dočkal rána a podle instrukcí jsem čekal na chodníku v Jungmannově ulici, nedaleko našeho bydliště. Bylo krásné nedělní ráno, v té době provoz žádný a já jen trnul, aby si mě nevšiml nějaký bdělý příslušník nebo pomocník z lidu.

Byl jsem informován, že hosté chtějí být co nejvíc nenápadní, a tak si půjčují „obyčejné“ auto od kuchaře z vyslanectví. Když přijeli, byl to stejně pěkný „bourák“.

Velvyslanec byl již docela postarší pán a atašé mu dělal šoféra. Auto bylo nesmírně pohodlné, cesta ubíhala rychle a jediným problémem byly moje pokusy o konverzaci.

Když jsme dojeli do Radkova u Tábora, kde se nacházel polní revír, na dvoře u Tomečků byli již střelci připraveni. Z opatrnosti bylo domluveno, že hosté budou představeni jako rumunští diplomaté. Atašé potom prohlásil, že pan vyslanec se musí zprvu trochu posilnit, a otevřel kufr auta, kde byly připravené kuřecí sendviče. Každý dostal ochutnat včetně doušku whisky na zahřátí a společnost se následně vydala do polí.

Bylo rozhodnuto, že se pro vzácné hosty učiní výjimka, takže oni si smějí odstřelit kromě zajíců i nějakého bažanta. Jako „tlumočník“ jsem kráčel s návštěvníky, a tak jsem měl příležitost sledovat jejich počínání. První věcí, která všechny překvapila, bylo, že si vyslanec nasadil křiklavě oranžovou čepici. Bylo mi vysvětleno, že je to jeho tradiční střelecká výzbroj, obzvlášt’ důležitá při střílení kachen někde v Jižní Americe. On střílel jako mladík. Používal tradiční brokovnici, přičemž dle potřeby střílel zleva nebo zprava.

Jeho partner zase vzbudil pozornost tím, že mistrně používal víceranný brokový automat. Bylo to jako z nějakého westernového filmu. Lov se celkově vydařil a úlovky se tradičně před hospodou rozdělily, aby něco dostal každý. I velvyslanec dostal zajíce a bažanta. Oba hosté byli nadšeni a sdělili mi, že jinak si musí zajet zastřílet až do Západního Německa

Zpáteční cesta se ale neodbyla bez příhody. Myslím, že to bylo ve Vožici, kudy se tenkrát muselo projíždět, kde nás zastavili příslušníci silniční SNB, že prý jsme přestoupili označenou rychlost 15 km/hod. (Není mně jasné, jak to tenkrát měřili.) Pamatuji se, že řidič se omlouval, že měl za to, že se jednalo o 15 mil/hod. Diplomatické pasy určitě pomohly, takže jsme vzápětí pokračovali ku Praze. Přiznám se, že když příslušníci nahlíželi do auta a já seděl vzadu v té trofejní košili, studenému potu na zádech jsem se neubránil.

Arizona