I na naši průmyslovku v Dušní, kde neměli komunisty rádi ani profesoři, pomalu přicházelo Pražské jaro. Nebyly to jen příležitostné poznámky vyučujících, jejich glosy k politickému dění, které spoluvytvářely atmosféru nastupujícího politického liberalismu v první polovině šedesátých let. Scény jako Reduta, Semafor, Paravan, Rokoko a především Divadlo na zábradlí získávaly popularitu mladých v době, kdy ještě byly kriminály plné politických vězňů. Byl v nich nejen můj otec, ale i "chodec" Ota Rambousek, katolický aktivista páter Oto Mádr a další. Matuška s Pilarkou zpívali Lásku nebeskou, Walda Marnivou sestřenici a božská Pilarka bouřila mladé písní Co je to láska, ve které Armstrong nebyl Rus.

V Praze nebylo metro, ani satelitní sídliště, z mnoha tramvají se mohlo vyskakovat a naskakovat za jízdy, v hospodách se o politice mluvilo potichu a v televizorech blikal jeden černobílý program. Přesto se lidé i bez mobilů a internetu dokázali bleskově sejít, otevřít láhev červeného vína "Gamza" a, jak jinak, nadávat na komouše. Praha byla mnohem menší; tam, kde dnes na rohu Perštýna a Národní stojí dům Dětské knihy Albatros byl jen stánek s buřty a do jediné čínské restaurace ve Vodičkově ulici se muselo objednávat na týdny dopředu, kdy ani člověk nemohl ještě vědět, jestli bude mít potom chuť na čínu. Večeřet tam však něco znamenalo. Nikdo tehdy netušil, že na křižovatce Národní, Spálené a Perštýna jednou skončí komunismus.

A právě tam nás s tetou Ljubou Hermanovou v březnu 1962 zastavila stěna lidí, když jsme chtěli přejít ze Spálené na druhou stranu a pokračovat do divadla Na zábradlí, její tehdejší mateřské scény. Několik řad zvědavců zadržovali esenbáci, neboť zrovna v okamžiku našeho příchodu táhl po Národní třídě smuteční průvod za rakví největšího z akademiků, profesora profesorů, Zdeňka Nejedlého. Po Martě Gotwaldové oblíbeného terče vtipů, v té době již jen senilního vetchého stařečka, kterého tak geniálně vypodobnil herec V. Šmeral v Menzelových Skřiváncích na niti. Autora životopisu Bedřicha Smetany zvaného Dějiny českého pivovarnictví , nenávistného oponenta Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a dalších, muzikologa, marxistického teoretika a všeznalce, jakéhosi socialistického Brouka Pytlíka, který po sobě zanechal na Kampě Ústav pro studium svého díla. Jeho pravidelné nedělní promluvy dodnes zní pamětníkům v uších.

Nemohli jsme s tetou pokračovat, protože právě přijížděla rakev a za ní šel zármutkem zlomený sám Antonín Novotný, jehož titul generální tajemník se psal před jeho ústavně nejvyšší funkcí ve státě – prezidenta. Teta nepoznatelná za svými tmavými brýlemi se snažila protlačit řadou lidí s omluvou, že ona na rozdíl od nich není na pohřbu, ale na cestě do práce, za což se jí dostalo od jednoho čumila odpovědi, že to by mohl říci každý. Aby to dokázala, tak se drze protlačila kordonem a přeběhla mezi rakví a Nejvyšším tajemníkem. Já to stihl za ní už jen mezi Nejvyšším a dalšími truchlícími soudruhy z politbyra. Byla to drzost na zavření a projev neúcty nalevo i napravo (nikoli politicky, ale situačně), k politbyru,

i k zesnulému geniovi marxistické literární a hudební vědy. Naštěstí nás dav na druhé straně hned pohltil a propustil, ale to jsme již pádili Perštýnem dolů. Ti blbí komouši si myslej, že tam jako hvězda budu čumět na ty senilní páprdy, okomentovala teta Ljuba svůj průnik a únik. S takovým narušením pietního aktu nikdo nepočítal , takže se nám nic nestalo a když jsem pak po letech 17. listopadu tam zase stál před kordonem, tentokráte policajtů, vzpomněl jsem si, jak tady teta Ljuba doběhla a předběhla komunistické papaláše. Neměla je ráda, teta patřila k první republice, jenom se musila s komunisty naučit žít a zpívat. Ale ani přitom si nikdy nezadala. Přivedl jsem ji i na naši průmyslovku, když jsem ji ujistil, že tam bude mezi svými, kteří také nemají rádi komunisty. Beseda byla ale spíše pro holky. Vyprávěla jim o Adině Mandlové a Lídě Baarové, o tom, jak se jako filmové hvězdy oblékaly a o jiných prvorepublikových holčičích věcech. Dotazy nebraly konce a za hvězdu jsem byl mezi holkama potom i já.

Protože jsem tehdy bydlel v jednom z pokojů krásného podkrovního bytu, který si Na Perštýně postavili její tehdejší manžel se sestrou, oba architekti a divadlo Na zábradlí bylo za rohem přes Betlemák, tak tento byt jen sporadicky užívaný, měl řadu držitelů klíčů. Byt se stal vlastně průchozí pasáží divadla, a nejen tohoto, mnozí domů pokračovali přes něj i z jiného, a nebo v něm vyspávali z opice, jako často Vladimír Menšík. Nejvíce ovšem bylo slyšet Waldemara Matušku, zejména jeho variaci "co vodnéés čas a komunisty spral ďas"…

Ale historie strojí záludnosti. Bylo to několik let po převratu v listopadu, i poté co přede mnou jako polistopadovým podplukovníkem Sboru nápravné výchovy stál ve své cele ve věznici Na Borech v pozoru odsouzený Miroslav Štěpán, dříve tajemník Městského výboru KSČ v Praze, když jsem se s ním setkal v jedné společnosti. Popíjelo se a z nenáviděného komunisty se stal veselý společník vyprávějící totalitní historky k popukání. I tu, jak jej tehdy někteří konspirující soudruzi řízení progorbačovskými sovětskými soudruhy poslali na oslavu 30. výročí založení divadla Na zábradlí . Jeho hlavním úkolem při této oslavě mělo být letmé podání ruky Václavu Havlovi. O této tajemné konspiraci jindy, ale jeho přiznání, že se ve foyer divadla od něj všichni odtahovali jako od prašivého psa (podle vlastních slov) a zachránila ho až teta Ljuba, která si s ním přiťukla a prohodila pár slov, jsem pochopil.

Teta komunisty sice nemusela, ale byla společensky na výši a z celého jeho vyprávění mi bylo jasné, že plnila jen konspirační úlohu v tajemné strategii perestrojkových soudruhů učinit z Václava Havla ministra kultury v nové pojakešovské "reformní vládě" po zavedení glasnosti z Moskvy i u nás. Historie ale události od té křižovatky Perštýna, Národní a Spálené řídila jinak. Dnes je to sice "písnička známá, co je tady s náma", jak zpívala teta Ljuba, ale kdo ji všechno tehdy skládal, dodnes s určitostí nevíme.