20.1.2021 | Svátek má Ilona


VZPOMÍNKA: Něžný dotek sametu

5.12.2020

„Já nechci papírky, já chci peníze!“ Každý si vzpomíná na dědečka, který běduje ze své postele vedle jeho hořícího domku. Drží v ruce klobouk s výtěžkem z ne zrovna vydařené loterie hasičského bálu. „Přineste ho blíž k ohni, asi je mu zima,“ říká jeden z pilně hasicích hasičů.

Ta scéna z „Hoří, má panenko!“ mi dost často přijde na mysl. Nedávno znovu. Na mém oblíbeném blogu byla řeč o dobrém, dodnes uznávavanem chirurgovi. V sedmdesátých letech byl znám svou horlivostí v prosazování oddanosti Straně a hlavně schvalováním okupace. On osobně se zasadil o to, že několik jeho kolegů, nesdílejících jeho názor, ztratilo své místo. Byla tady řeč o podílu viny tohoto odborníka na svinskosti dnes už jen vzpomínaného svinského režimu. Důsledky? Žádné. Vždyť to byl skvělý chirurg! Nikdo od něj neslyšel ani slovo omluvy. Jak to vypadá, taky nikdo nikdy neuslyší.

Stejně jako by nenapadlo soudci Urválkovi, který v padesátých posílal lidi na šibenici, aby se za své zločiny omluvil. Vykonával tehdy jen práci předepsanou jemu ústavou. Rovněž tak svou práci vykonávali pracovníci StB, když dovedně infiltrovali skupiny lidí, kteří s komunisty až tak moc nesouhlasili. Mnohý z takových to za svůj jazyk rozvázáný pivem v hospodě nebo fantazírováním nad táborákem někde v lese odnesl díky režimu oddaně sloužícímu estébákovi několikaletým pobytem v leopoldovském či jiném komunistickém kriminále. Někdy hůř. 

V městě mého mladí byl v místním divadle uspořádán proces s partou táborníků, kteří kdysi mudrovali, silně pobízeni jedním „trampem“ předstírajícím kamarádství kdesi v lese nad ohněm o tom, jak by bylo dobře se zbavit Tondy Zápotockého. Výsledkem bylo to, že při zmíněném procesu byli trampové posláni na převýchovu do jáchymovských dolů. Dva z nich však dostali za své protistátní řeči trest smrti. „Na šibenici! Na šibenici!“ řvaly v první řadě v divadle místní komunismu oddané soudružky. Některé z nich byly sousedky nebo známé rodičů odsouzených.

Rozsudek jako svou denní rutinu - taky službu vlasti - podepsal náš první dělnický president Klement Gottwald. Estébák, který ty nešťastné trampy vyprovokoval a udal, určitě dostal za služby povýšení nebo aspoň prémie při příští výplatě. Nevím o něm nic; hádám však, že při sametové revoluci pilně cinkal klíčky z vděčnosti, že je s ním zacházeno jako v sametu a díky svému vysokému platu za předešlé služby komunistickému režimu si pak užíval vysokého důchodu.Hůř na tom byli a někteří ještě jsou ti trampové, které kdysi poslal do kriminálu. Dožili a dožívají z žebračenky, která na ně zbyla. Zrovna pak, jako výše zmíněný Urvalek a jeho kolegové, kádrováci a různí placení komunističtí funkcionáři či důstojníci v armádě komunistické strany nebo v Lidových milicích újmu na důchodu nikdy nepocítili. Také nebyl na důchodu zkrácen dříve zmíněný chirurg, který uměl vyoperovat slepé střevo se zavřenýma očima, ale také se uměl postarat o to, aby jeho kolega, neméně dobrý chirurg, šel k lopatě, protože nejásal po ruské okupaci v roce 1968.

Psalo se léto 1968. Přes své rodiče, kteří měli známé a přátelé v KAN (Klub angažovaných nestraníků), jsem se tehdy jako sedmadvacetiletý (bože, to letí!) dostal na oficielní setkání členů KAN, bývalých politických vězňů a příslušníků StB, kteří byli osobně zúčastnění v procesech v padesátých letech. Schůzi vedl právník, také dost čerstvě propuštěný politický vězeň. Ty příběhy byly neskutečné. Vězňové byli povětšině obviněni z kulactvi. Kdo viděl samoty a políčka na Valašsku, si dovede představit to bohatství, které si tito keťasové na svých latifundiích nahrabali! Nechtěli však kdysi do družstva a v tom byly jejich protistátní záměry. To, že chodili v neděli do kostela, potvrzovalo jejich zákeřné, protisocialistické smýšlení.

Stále slyším monotónní hlas toho právníka, když se začalo přes stůl ukazovat prsty a hlasy se zvedaly, jak všechny uklidňoval a nabádal ke klidné, občanské debatě. Za hodinu či dvě už se málem všichni objímali, dojatí estébáci svalující své dobytčárny na režim, který je prý k tomu přinutil. Pak schůzi její předseda odklepl. Všichni se zvedli a někteří v dojetí potřásali rukama svých bývalých věznitelů. Ne všichni. Jeden děda se zaseknutým ksichtem tam pořád seděl. Pořád si dával kornout ruky k uchu. Byl hluchý. Nevěděl, o co jde.

„Proč už všeci idú pryč a nic sa nestalo? Však hen ten mňa bil pěstama a v moji maštali aj řetazem! A on si ide dom, jak kdyby nic?“ Ten děda byl podobný tomu předešlému dědovi z výše vzpomenutého slavného filmu. Ani on nerozuměl tomu, co se vlastně děje.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.