Dávný myslitel pravil „kdo chce, toho osud vede, kdo nechce, toho vleče“. Dokončil jsem vysokoškolské studium jako fysikální chemik, psal se rok 1966, a stál jsem před rozhodnutím – co dál? Nevypadalo to slibně, můj kádrový posudek nezářil, tatínek ruský emigrant, ve straně, míněno komunistické, jsem nebyl. Vlastně zázrak, že jsem vystudoval. Nicméně musel jsem někde pracovat, neb v opačném případě bych v té době skončil jako „příživník“.

Tehdy vedoucí laboratoře, kde jsem vypracoval diplomovou práci, mi nabídl „zástup“: jedna asistentka odjížděla za manželem, jenž byl na stáži v USA, a já bych zatím mohl zaskočit na jejím místě. Nebyl čas na rozmýšlení, a třebaže jsem nikdy po učitelské dráze neuvažoval, přijal jsem. V následujícím období jsem míval pověstný pocit člověka uklouznuvšího na vrcholu hromady uhlí.

V létě jsem dostal diplom, o tři měsíce později jsem stál v laboratoři plné přístrojů, kde jsem o dva roky dříve absolvoval stejná praktická cvičení jako student. Nyní jsem však byl na obrazné druhé straně barikády. Byl jsem „pan asistent“. Upíraly se na mne oči asi třicítky mladých lidí. Naštěstí bylo zvykem, že jsme vedli cvičení vždy dva, nejen proto, abychom se mohli střídat, ale aby byl vždy jeden starší, zkušený. Jako vzor, a případná záchrana.

Místnost plná přístrojů najednou působila dost nepřátelsky, tím spíš, že jsem ze studentské zkušenosti věděl, že přístrojový park je obstarožní, některé kusy byly snad předválečné (pro mladší – z doby před druhou světovou válkou). Vstupoval v platnost Murphyho zákon: může-li se něco porouchat, určitě se to porouchá. V tomto minovém poli jsem se pohyboval dotazován studenty, jak si mají počínat, když to či ono nefunguje. Nemohl jsem občas odpovědět upřímně, že bych to také rád věděl.

V paměti mi utkvěla jedna úloha – polarografie. Děj se odehrává v ústavu, kde pracoval a objevoval náš nositel Nobelovy ceny. Tahle úloha byla formou stavebnice, jednotlivé díly polarografu každý zvlášť a než se přistoupilo k vlastnímu pokusu, bylo nutno pospojovat je tenkými izolovanými drátky opatřenými na obou koncích banánky. Když jsem tu pracoval co student, bylo nepsaným zvykem, že první skupina, pracovalo se ve dvojicích, jíž se povede zapojení, ho ponechá nedotčené další dvojici. Nemělo se to dělat, ale bylo to tiše trpěné. Někdy však, přece jen, někteří tu spleť drátků úplně rozpojili. I tentokrát.

Občas jsem tedy musel zasáhnout, zvlášť když „to neměřilo“, což nemuselo pokaždé souviset se zapojením, ale s výše naznačeným stářím součástí. Dodnes mám před očima hromádku různobarevných drátků, jejichž počet jakoby se magickou silou měnil. Někdy jich bylo zdánlivě málo, jindy zas moc. Později jsem si ty chvíle vybavoval, když jsem se pokoušel oblékat naše děti věku kojeneckého či batolecího. Také jsem míval dojem, že usměvavý nebo plačící tvoreček má víc končetin než čtyři. Ve chvílích krize bych si troufal obléknout snad i chobotnici. Podobné to bylo u proslulé měřící techniky. Nakonec jsem zvládl vše, polarografické zapojení, jakož i oblékání dítěte, druhou činnost však pomaleji.

Úskalím učitelské dráhy na vysoké škole je také fakt, že pokud nestudujeme pedagogický obor, nesetkáme se s takovými předměty, jako je didaktika. Stáváme se samouky, což mne rovněž čekalo. Přednáška. Jeden semestr měl patnáct týdnů po dvou hodinách, celkem třicet hodin, každá 45 minut, takže 1350 minut, do nichž jsem měl zkomprimovat fysikální chemii. Ocitl jsem se v temném pralese otázek. Co přednášet? Tedy co všechno? Jak, aby to bylo srozumitelné? Samozřejmě posluchačům. Celkem rychle jsem zjistil, že rovnice, kterou jsem v minulosti u zkoušky napsal, je součástí onoho pralesa. Jak byla odvozena? Jaké jsou její další souvislosti? Vynořoval se stín dalšího filosofa pravícího „vím, že nic nevím“. Samozřejmě se čekalo, že budu hovořit spatra, nikoli číst nějaký text. Ten by si mohli studenti přečíst i beze mne.

Konec semestru znamenal zkoušení. Připomínám svůj seniorský věk, píši tedy o době, kdy se zkoušelo ústně. Poté, co vytáhli kartičky s otázkami, měli zkoušení obvykle půl hodiny na přípravu a pak nastával monolog výborného studenta, nebo dialog, kdy bylo třeba pomoci. Mimochodem, to byla výhoda ústního zkoušení – dalo se trochu napovědět. Nejhorší byla varianta „monolog examinátora“. Úskalím tohoto typu zkoušení je na druhé straně fakt, že je třeba pokusit se o maximální objektivitu.

Není to snadné. Někdo je nám na první pohled sympatický, jiný ne. Nemůže za to nikdo z nás, prostě to tak je. Je pak těžké říkat příjemnému studentovi, že jeho znalosti jsou bohužel takové, že bude muset vážit cestu ke zkoušce znovu, se znalostmi pokud možno hlubšími. Pro jednoduchost zůstávám u genderové nevyváženosti, ale platí to samozřejmě rovněž o studentkách. Na druhé straně nezbytnost potlačit nutkání trápit někoho, kdo je nepříjemný, leč znalostí výborných. Všechno má dvě strany.

Nyní, po letech, se mi stává, že se mi hlásí někdejší studenti, což je milé, občas se však zprvu zatají dech. V jedné společnosti mne srdečně pozdravila dáma, znala mne, věděla, že si nepamatuji lidi, a pravila, že jsem ji před lety zkoušel z fysikální chemie. Nenapadla mne chytřejší otázka, než se zeptat, jak to dopadlo. Odtušila „za tři“. Připomínám: následující stupeň hodnocení, čtyři znamená neúspěch u zkoušky. Dech se mi zatajil, leč dáma s úsměvem pokračovala – „já měla takovou radost, že jste mne tenkrát nevyhodil!“. I to se stává. Jindy zase jsem, ač nerad, vyhodil dvakrát studentku, jejíž znalosti byly opravdu skromné. Na třetí, poslední pokus se vzchopila a na tu trojku to přece jen bylo. Když jsem zapisoval známku do indexu, všiml jsem si pozorněji jména a zeptal se, zda nějaký její příbuzný není u nás na fakultě. Ano, tatínek, je docent... Řada mých kolegů má podobné zkušenosti, naštěstí po letech většinou úsměvné.

Když jsem si připravoval přednášky, nejednou jsem si vzpomněl na své učitele, jak přednášeli, i třeba jak a co psali na tabuli. Opět jsme v dávných dobách, kdy se psalo křídou na tabuli. Někteří byli opravdu vzory, vzpomínám na ně dodnes. Nejen já, ale řada mých tehdejších spolužáků. Učitel žije v paměti svých žáků, a to zhruba jedné generace poté, kdy odejde do důchodu, ve smutnějším případě z tohoto světa. To je osud učitelů. Žijí v paměti současníků, pak se ztrácejí. Je to přirozený běh světa, učitel žije v lepším případě ve znalostech svých žáků, které předávají dál.

Na tuhle vzpomínku mne přivedlo to, že nedávno zemřel právě ten muž, jenž mne do své laboratoře přijal a kde jsem pak zůstal desítky let. Byl žákem profesora Heyrovského. Jeho jméno, profesor Kalous, už dnes studentům nic neříká, tím méně to, že byl ve své době mezinárodní kapacita v polarografii bílkovin. Ale podobně dopadá i jeho učitel – stále častěji se setkávám se studenty, jimž jméno Heyrovský rovněž nic neříká. Opakuji: je to přirozený světa běh. Podstatné je, že pokračuje dědictví těchto mužů, jakož i dalších vědců a učitelů.