Byla to vlastně trestní věc. Byl to pokus o spáchání vraždy, který si ale pan profesor vykoledoval sám. Protože je ale již promlčen, mohu o něm psát. V naší neobyčejné, protože začátkem šedesátých let tvrdě antikomunistické třídě na stavební průmyslovce v Dušní, se pan profesor Němec svým fanatickým komunismem vymykal z profesorského sboru. Byl to ovšem salonní fanatický komunismus, nebo možná senilní komunismus. Pan profesor se mezi spíláním prezidentu Masarykovi a proklínáním Ameriky v hodinách občanské výchovy občas zapomněl a začal nám vyprávět, jak za první republiky cestoval po celé Evropě, protože tenkrát koruna, ta panečku měla zvuk a něco se za ni koupilo.

V takovém Chorvatsku trávil léto skoro zadarmo a v Paříži si koupil, co chtěl. Jeho útoky na prezidenta Masaryka však byly nechutné a zdálo se, že snad Masaryk nechal střílet nejen do dělníků, ale přímo do něj. Co se tehdy nepovedlo panu prezidentovi, jsme se rozhodli napravit. Pojali jsme plán, že jej rozčílíme tak, že dostane infarkt. Pan profesor nesnášel několik věcí – především žvýkačky, to americké svinstvo, a tmavé brýle, jejichž nošení ve škole, ale i před školou zakázal. Také nás stále káral, že neutahujeme kohoutek u umyvadla ve třídě, protože kapající voda přináší obrovské národohospodářské ztráty, což oslabuje obranyschopnost socialistického tábora proti imperialismu. Masarykovi pak dal oddechovou pausu, ale to jen proto, že před prezidentskými volbami v USA v r. 1964 se stal jeho nepřítelem Barry Goldwater, senátor za Arizonu, protivník Lyndona B. Johnsona v těchto volbách. Spílání páně profesorovo se přeneslo na tohoto muže. Ten Goldwater, kdy na něj konečně američtí pracující udělají atentát, to bylo motto jeho přednesů při občanské výchově; přitom netušil, že atentát kvůli našemu milovanému, zuřivému antikomunistovi Barrymu připravujeme my na něj.

Plán byl jednoduchý. Před jeho hodinou jsme pustili vodu do umyvadla, nasadili si všichni protisluneční brýle, začali žvýkat a na tabuli jsme napsali velkými písmeny „Ať žije Barry Goldwater“. Pan profesor vstoupil, rozhlédl se a my, namísto rukou položených na desce lavic, což byl jeho další kapric, jsme se šťourali v uších nebo jsme ruce měli v kapsách. Pan profesor se rozběhl k umyvadlu, zastavil vodu, otočil se a uviděl tabuli. To už mu všechno došlo, vyrazil ze třídy a s voláním o pomoc se hnal do ředitelny. Zatímco na ten den určená služba u tabule zlikvidovala rychle naši goldwaterovskou agitaci, ostatní dostihli pana profesora na schodech a začali mu dávat kapky. Nikoli Hoffmanovy, ale politické. Proč jste popravili dr. Miladu Horákovou? Proč jste popravili generála Píku? Proč vězníte lidi s jinými politickými názory? Proč nadáváte prezidentu Masarykovi? Otázky se jen sypaly. Bledý pan profesor stál obklíčený spolužáky, neřekl ani slovo, ale k infarktu se neměl.

Zachránil ho až soudruh ředitel, ideový původce všeho, neboť jen jeho zásluhou se mohli takoví, dnešní terminologií „mašínovci“ sejít v jedné třídě.

Srdce pana profesora vydrželo a hodiny občanské výchovy splnily svůj neplánovaný účel. Pana profesora jsme převychovali. Příště již ani slovo o politice, dokonce se jednou o Masarykovi zmínil pochvalně a namísto k Rudému právu se pan profesor začal obracet k světové a české literatuře. Jednou nám dal za úkol přečíst a vypracovat referát o knize Emila Zoly „Zabiják“. A protože jsem již tehdy rád psal, měl jsem jej nejlepší a musel jsem ho přečíst před třídou. Aby přece jen jeho autorita neutrpěla, prohlásil: "No, dobře vám to tatínek napsal."

"Nenapsal," volala celá třída, "nemohl, jeho táta je zavřenej."

Druhý den mě pan profesor zastavil na chodbě a zeptal se: "Za co je váš otec zavřenej?" "Za protistátní výroky a pobuřování, říkal lidem v obchodě, že to brzo praskne,"vysvětlil jsem mu. Pan profesor pokýval hlavou a pronesl větu, kterou jsem o desetiletí později slyšel od exgenerálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, když jsem ho v jeho vile v Kozlovské ulici na jaře 1990 navštívil s redaktorkou BBC Zuzanou Blühovou. Někteří soudruzi dělali chyby. Existuje i její varianta: Někteří soudruzi ještě nedorostli svým funkcím, popřípadě někteří soudruzi zklamali. Jak jsme později zjistili, pan profesor pocházel ze středostavovské movité rodiny a patřil politicky někam hodně napravo. Za Masaryka. Za Gotwalda si uvědomil svůj omyl, převychoval sám sebe a začal převychovávat studenty. Myslel hlavně na svůj strach a na svoji kariéru. Nebyl v tom jediný, ale měl smůlu, že na naší průmyslovce byl jediný. Tím vybočil z průměru a kazil nám tak náš antikomunistický profil.