31.5.2020 | Svátek má Kamila


VZPOMÍNKA: Dekadence na poště

29.8.2009

1.

Je řada povolání, která už známe jen zprostředkovaně. Výrobci původních pivovarských sudů, dejme tomu. Vymírají už poslední a podobně tomu bude s některými sortami pošťáků.

1.

„Celá čtyři léta, od roku 1896 do roku 1900, konal jsem celonoční služby ve vlakových poštách, pravých to galejích poštovnictví vůbec,“ vzpomíná v pamětech Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), známý český dekadentní literát. „Mělo to své výhody. Z Prahy jsem dojížděl do Vídně, Bavor i Sas... V Cmundu jsme přestupovali do vídeňského ambulančního vozu, kde jsem měl s poštovními úředníky pracovat vždy až do Vídně, avšak mnozí, vidouce mne, slabého a unaveného, vlídně se zřekli této pomoci, a tak jsem pří jízdě z Cmundu do Vídně napsal řadu referátů pro Literární listy a Nivu, později pro Moderní revue. A když jsem dojel do Vídně, šel jsem se do ambulančního vozu jenom umýt, a pak jsem i po probdělé noci s velikou chutí bloudil po vídeňských obrazárnách a muzeích. A právě tehdy jsem se poprvé zatoužil stát sběratelem. Byly to šťastné časy.“

Tolik bohém a svébytný muž, starý mládenec Jiří Karásek ze Lvovi, ale nevěřme mu tak docela.

I on si odporuje. Jen pár stránek dál píše - v těchže knižních Vzpomínkách: „Služba ta byla privilejem jenom nejstarších úředníků. Jezdili pouze dobře zapracovaní oficiálové a mladý úředník jako já byl pokládán za neschopného této práce. Ambulanti, jak se jim říkalo, byli jakousi elitou. Proto jsem byl překvapen, že mne chce vrchní správce Machník přidělit k službě ve vlakových poštách. Řekl krátce, že pojedu na zkušební jízdu již příštího dne, vzal rozdělení služby a místo onemocnělého oficiála napsal mé jméno. Byl jsem jako omámen. Nelekal jsem se práce a měl i potřebné geografické vědomosti. Pochyboval jsem sice, že při svém útlém zdraví snesu pracovat stoje v poštovním voze dlouhou řadu hodin, bylo tu však jedno lákadlo: diety. Ty byly značné. A já tolik potřeboval peněz pro domácnost matčinu! Za jízdu do Vídně se přitom bralo až osm zlatých. To byl ovšem úředník tři dny mimo domov a měl se stravovat v drahé Vídni… A tak jsem začal svou kariéru poštovního ambulanta a hned první den tak hbitě, že staří pánové nevycházeli nad začátečníkem z úžasu.“

2.

Řeknete teď: Bylo a bývalo. Jest to tak, ale ona se tahle práce z niter modrých poštovních vagónů, kterou jsem léta vykonával i já (a asi jen čirou náhodou přesně sto let po Karáskovi ze Lvovic) za následující dlouhatánský čas ani moc nezměnila, víte? Na mou duši ne.

Jako se nemění ani klasické bílé obálky. Dodnes. Kolo taky lépe nevynaleznete.

A že se podobné jízdy staly před deseti lety pro Česko nerentabilními? Staly, pravda, byly takými shledány a k zrušení ambulancí došlo přesně v květnu 1999. Ze dne na den se tenkrát přestalo i putovat, i když dávno ne již až do Vídně. Ne. Jen – třeba - z Plzně do Českých Budějovic, Domažlic, Klatov, Chebu, Varů, Tachova, Stříbra, Plané u Mariánských Lázní, Chomutova… A já již po těch deseti letech vlastně ani přesně nevím, kam ještě všude jsme směřovali, kde všude nocovali, kde se také stravovali, jak žili a koho balili. Vše skončilo. A lidé odešli. Z vlaků. Kam?

Budu teď mluvit o svém kraji, ne celé zemi. Takže tady odešli do nové, velké žluté stavby za Plzní směrem na Křimice. Na "stabilní" už poštu.

Ale mnozí i jinam. Dva, které znám, jsou tramvajáky. Další množina v důchodu. Ani já už na poště nefunguji. Ale vzpomínáme, někdy, a světlé, ba často přímo prosluněné vzpomínky mi rády vytanou, protože kdo by mohl zapomenout na romantiku onoho povolání?

Tak se rok co rok scházíme, v květnu, znova v prosinci. V tom květnu obvykle v plzeňské restauraci zvané Tunel. „… a vzpomínáte ještě na Miloše? Sotva vlak prvně zastavil, to znamená na Jižním předměstí (Plzně), jeho stará už bušila na ambulanci, sebrala mu, ta káča, diety, vrazila do ruky jabko, suchej rohlík do druhý a mrkev - a teď si rajzej.“

Smích.

„Víš, Ivo, a já šel do poštovní školy už ve čtrnácti,“ vzpomíná penzista Láďa Seidler. „Od šestnácti do osmnácti jsem dělal na poště v expedici, ale už od roku 1957 jsem se vozil. Když jsme dojeli do cílové stanice, třeba jsem i sbíral houby - okolo Domažlic. A večer se jelo nazpátek.

Plno nás ovšem už chybí, třeba i odměřený pan Kojan z Klatov, kterému chyběl prst, ale když třídil dopisy, stejně nejrychleji. Umřel i Vašek Platil, Filozof jsme mu říkali, umřeli oba Bláhové, Martínek, Štekl, Miloš Jager z Rokycan... Samí pošťáci! Samí – a žádní karáskovští dekadenti!

Samí, ale ne každý tak začínal jako ten Láďa, kdepak.

Natož aby psali. Pravda, u vlakovky dělal Vyčítalův táta, ale to sem nepleťme. Můj kamarád Václav Matějků třeba přišel ze slévárny. A Jarka Husárková „před poštou“ zase byla zdravotní sestřičkou a...

A čím byl starý mládenec Zdenda Hanzlíček, o kterém jsem kdysi napsal celé kapitoly hned do dvou knížek? Tak to byste neuhádli! Ale kdybych to tady teď provalil a vyzvonil, věděli byste právě tolik, co já. Zajímavějším se mi po právu zdá, jak skvěle uměl vyprávět. Skoro Hrabal! A ještě i umí. Bloumá však Plzní. A bloumá. A jiní už opravdu nepřijdou a rád... a moc rád bych tu poctivě vzpomněl na každého, ale ještě správnější by asi bylo obecně zavzpomínat i na všechna ostatní zaměstnání, která už zmizela kdesi ve stoupách společnosti a která už nezůstanou ani v žádných vzpomínkách, až ti lidé taky umřou... Inu, čas je zločinec a jak říká klasik, všechno, co miluješ, ztratí se v dáli...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.