22.10.2020 | Svátek má Sabina


VZPOMÍNKA: Autobus č. 101

30.8.2019

Po krátké epizodě z let 1908-09, v níž měl vůz v Nerudovce nebezpečnou nehodu, byla autobusová doprava v Praze obnovena až roku 1925. Navazovala na tramvaje. První linka – A – vedla z Čechova náměstí ve Vršovicích k dřevěnému mostu v Záběhlicích. Tam vůz objel lípu republiky a vracel se zpět. Později byla linka prodloužena až k nádraží v Hostivaři, a tak většinou sledovala tok Botiče. Pro nás Záběhličáky představovala nenahraditelnou spojnici s Prahou.

Dobře si pamatuji, jak autobus za mého dětství vypadal, připomínal mi velkého psa s mohutným čenichem vpředu. To bylo radosti, když se konečně ze zatáčky vynořil! Měl chraplavý zvuk a byl červený jako pionýrský šátek či trenýrky. Cestující v něm neseděli po dvou za sebou, nýbrž proti sobě podél oken. Mohli si tak povídat. Někdy také nadávali průvodčímu, když tento někoho ve dveřích přiskřípl, nebo když autobus přijel pozdě. Průvodčí seděl v kamrlíku u dveří a prodával lístky – dospělým za 60 haléřů, větším dětem za 30. Při přestupování z tramvaje je procvakával kleštěmi. Předválečné pragovky pak z provozu vyřadili a další autobusy už byly méně zajímavé.

Okolí trasy autobusu č. 101 připomínalo místy spíš venkov než město. Od hostivařského nádraží a hostince U milionu sjelo vozidlo k široké ulici, která nesla název Maratovo náměstí – nikoliv po francouzském jakobínu zapíchnutém ve vaně, nýbrž po místním komunistovi, který zemřel nenásilnou smrtí (dnes Švehlova ulice). Poté se trasa přiblížila Botiči a vesnickým domkům a pokračovala volnou krajinou. Klikatící se Botič po levé straně byl lemován stromy a těsně obstoupen poli, na nichž se pěstovaly převážně košťáloviny. Krajině zde vévodí Toulcův statek. Podle svědectví pamětníků byl statkář vyhlášený dobrák, který nezklamal žádného tuláka či žebráka.

Autobus pak projížděl bývalou vsí Práče, z níž toho moc nezbylo: barokní sýpka, zámeček se zpustlým parkem, rybníček a bývalý pivovar zbudovaný malostranskými jeptiškami.

Hned za Práčemi začínaly Záběhlice, velmi dlouhá a úzká obec na pravém břehu Botiče. Na levém se nalézal vlastně jen zámek s parkem, továrna Cidor, fotbalové hřiště, kino Pionýr, kostel u Hamerského rybníka a několik zahradnictví (Mára, Gut, Kořínek, Kavanová, Růžička a Kejř). První na trase byla škola. Každého rána kromě neděle k ní proudily jedním směrem početné hloučky dětí, některé z velké dálky. Když se udělala pořádná zima, chodil jsem do školy i po ledě.

Autobus pak zastavoval ve stanici U lípy. Lípa tu rostla na rozcestí uprostřed malé zahrádky, cedule na plotě oznamovala, že květiny tu zdarma vysazuje zahradník Spilka. Zahrádka časem zanikla a osamocená lípa posléze nepřežila skladování písku se solí u svých kořenů. Vše bylo zalito asfaltem, název stanice však vydržel asi 40 let bez lípy. Teprve loni byla lípa znovu slavnostně vysazena vedle blízkého jezu místo vrby.

Bylo zde docela živo. O klandr nad Botičem se tu opírala početná tlupa záběhlických důchodců. Všichni byli tmavě oblečeni, měli čepice a hůlky a jen výjimečně se přesouvali jinam. Ale mluvili z nich jen dva nebo tři, ti ostatní se jen tak pochechtávali nebo mlčeli. V blízkém krámu se zase shromažďovaly hospodyně v šátcích. Než na ně došla řada, semlely všechno možné. Největší drbnou zde byla sama prodavačka. Mezi řečí si olizovala dlaně, nalévala do bandasek mléko, krájela chleba a máslo, vážila, zapisovala vše na papírek a posléze sčítala. Trochu světovosti tu dodávala Záběhlicím autoopravna vozů značky Hilman, kterou vedl pan Kafka, známý milovník veteránských aut.

Provoz na hlavní záběhlické ulici byl velmi slabý, autobus někdy zdržely jen husy, nebo modrý pošťácký vůz tažený koňmi. Hůře však bylo, když se po silnici zvolna sunul pohřební průvod s černým kočárem a kvílivou muzikou. Když jsem průvod viděl poprvé, velmi mě to vyděsilo. Utíkal jsem přes most domů a křičel: „Umřu, umřu!“ Všichni cestující si oddechli, když průvod u cukrárny konečně zahnul do kopce ke hřbitovu.

U cukrárny se klikatá ulice narovnala a obyvatelé zde nalézali skoro vše potřebné: drogerii, masnu, rybárnu, narpu (papírnictví), zdravotní středisko, baťu, lékárnu, knihovnu, železářství… V holičství působili dva muži – kudrnatý Štícha a ulízaný Forst. Svou úřadovnu tu měl i příslušník SNB Kulíšek, toho však nikdo nebral vážně. Jednou přišel do školy vyšetřovat krádež a při procházení mezi lavicemi mu byla odcizena služební pistole. Do řad SNB hodlal vstoupit i další zdejší občan, ale při zkoušce branné připravenosti s ním třískli o žíněnku a poslali ho rovnou do invalidního důchodu.

Hospod bylo v obci dostatek, někdy zde schůzovali baráčníci. Mezi hostinci U Kýrů a U Kubíčků se na fotbalovém hřišti konalo každým rokem žertovné utkání, které pískal holič Forst. Faulující hráče vylučoval výkřikem „Na pívo!“

Konec Záběhlic tvořily Slatiny – nouzové chatrče v mokřinách kolem potůčku, který se zde vlévá do Botiče. V těchto místech nebylo moc bezpečno, lékaři tam chodili za pacienty jen se šoféry. Za zmíněným soutokem se na okraji obilného pole nalézala konečná stanice tramvaje č. 23 se skromným záchodkem. Když autobus objížděl pole, občas ohodil blátem hodně zpustlou hospodu pod vykotlaným stromem. Zde se již ocitl na území Michle. Od hostince Na rozcestí pak překonal kopec Bohdalec a kolem hřbitova a přes železniční most sjel dolů do Vršovic.

Příjezd do Vršovic působil na mě pochmurně, protože konečná se nalézala mezi kasárnami a dvěma ošumělými fabrikami: Koh-i-noorem a Pragoděvem (dříve Fajglovka), z něhož se linul zápach horkého textilu. Přilehlá hlavní ulice se jmenovala „třída SNB“ a v dalších ulicích se to jenom hemžilo názvy sovětských měst a oblastí! Nešťastné Vršovice!

Ve Vršovicích už nastal se zbytky venkovského prostředí definitivní amen. Jen v blízkosti barokního kostelíka – kdysi nejvyššího bodu vesnice – se uchovalo pár malých domků.

Trasa autobusu č. 101 zůstala po celou dobu svého trvání v zásadě stejná. Vždycky jsem byl hrdý na to, že v seznamu pražských autobusů figuruje na prvním místě stojednička – náš „Botičský expres“.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.