„Ženská za volantem je auto bez řidiče!“ „Horší než dědek v klobouku je blondýna za volantem!“ atd. atd. Netrpím předsudky a nemyslím si, že cokoliv řídit, jakýkoliv dopravní prostředek, by mělo být vyhrazeno mužům. Ať se to někomu líbí nebo ne, má bývalá tchýně, ať byla jaká byla, řídila auto jako málokterý chlap. A to nejenom rodinného polského fiata, ale na vlastní oči jsem ji viděl, když vyhnala chlapa z Liazky, protože nebyl schopný nacouvat s návěsem do stodoly. Natřikrát tam zajela a od zrcátek měla ve vratech ani ne pět centimetrů. Za volantem ji nebylo ani vidět, jak byla mrňavá, ale řídit uměla, měla na to buňky. A už u nich doma jsem věděl, že tchán velmi těžce nesl, když někdo řekl, že „bába“ se narodila s volantem v ruce. Vraťme se k letectví. Na ženy za volantem jsme si zvykli, připadá nám to normální, ale ženy pilotky stále považujeme za něco zvláštního.

Ženy-pilotky se dají dle vnějších znaků zařadit do kategorie babo-chlap, což je tvor vizuálně velmi podobný chlapovi, leč má sekundární pohlavní znaky žen. Takových jsem zažil několik a jedna, která létala u mého zahraničního zaměstnavatele, v této kategorii vynikala. Kolegyně z práce se mě několikrát ptaly, jestli je to ženská nebo chlap: „Má to prsa, tak bych to tipoval na ženskou!“ Nosila brigadýrku a kalhoty, byla malého vzrůstu a ostříhaná jako chlap. Velká většina pilotek jsou pěkné ženské a několik jich je opravdu krásných.

Foto Petr Garaj, planes.cz

Na boeingách sedm šest sedm British Airways létala neuvěřitelná krasavice. Vysoká blondýna s vlasy do copu. Kromě toho, že měla obličej filmové hvězdy, měla i neuvěřitelně krásný zadek. Nezlobte se, ale je to tak. Rozhodně žádná vychrtlá anorektička, ale ženská jak má být. Věděla o tom a tak zásadně chodila ve vypasovaných kalhotách a měla legraci z toho, jak po ní muži zírají. No, já jsem zíral samozřejmě také. Co bych zapíral. Blíž jsem se s ní seznámil neuvěřitelným trapasem, který se může stát jenom mně! Sedm šest sedma měla závadu, kterou jsem řešil. Musel jsem přehodit volící skříňku radií. Nechodila u kapitána, a tak jsem ji prohazoval se skříňkou observera. Klečel jsem u piedestalu (pult mezi sedadlem prvního a druhého pilota) a povoloval turnikety na skříňce, abych ji mohl vyndat. Je to jednoduchá práce. Když jsem se zvedal se skříňkou v ruce, zvedla se také tato krasavice ze svého sedadla kapitána. Vystrčila zadek, ten všemi obdivovaný zadek, a já jsem nechtě zabořil nos mezi její půlky! Bylo to jako v jedné vousaté anekdotě: oba jsme měli nos v zadku, ale ona (nebo já, jak se to vezme) na tom byla líp. V tu chvíli jsem si strašně přál nebejt! Nebo bejt, ale někde úplně jinde. Červený jsem byl jak plakát na hasičský ples!

Ona se narovnala, byla také velmi červená v obličeji a zachovala se jako skutečná dáma: „Dobrý, ne?“ „No, u mě jo, moc se omlouvám!“ „Proč, prosím vás, vždyť se nic nestalo, zapomeňte na to! Vždyť jsme od letectva, ne?“ Pomyslel jsem si: to půjde těžko! Protáhla se kolem mne z kokpitu ven. Já udělal, co jsem udělat měl, vypsal papíry a ještě celý červený jsem prošel do přední kuchyňky. Tam stála: „To už to máte hotové? Mohu vám nabídnout kafe?“ A tak jsem si dal s krásnou paní kapitánkou kafe. Dala mi svou vizitku a šel jsem s ní pak ještě několikrát v Praze i v Anglii do hospody. Ta ženská mi totálně vyrazila dech nejenom svým vzhledem, ale hlavně jak s tím kontrastovaly její znalosti o letadlech a létání. Jednou jsem ji přivedl v Anglii do letecké hospody, kde se scházíme s kamarády letci. Tam jsem utrpěl další šok, protože ta krasavice měla u mužských kolegů neuvěřitelný respekt.

Před třiceti lety jsem byl na horách v Rokytnici. Byly tam mimo mne jenom posádky ČSA, piloti a stevardky. A také tam byla jedna holka, která v té době dělala kdesi v kanceláři. Byla skvělá do party. Hrála na harmoniku a nezkazila žádnou legraci. Tehdy mi řekla: „Honzo, já bych strašně chtěla létat u ČSA jako pilot!“ „Tak to zkus, jdi za svým snem, ale budeš to mít hrozně těžké, stokrát těžší než chlap. Ale jestli opravu chceš, tak se s tím porvi a jdi za svým životním cílem!“ Pamatuji si, jak tehdy jinak vynikající pilot a mistr světa v letecké navigaci se mohl zjančit, když mu řekla, že chce létat u aerolinky jako pilot. Docela mě zarazilo, jak na to reagoval: „Ty se drž kuchyně a vařečky a necpi se mezi nás! Pilot je zaměstnání jenom pro chlapa.“ „Hele a proč nemůže u nás ženská lítat s velkejma érama, když jí to jde s malejma. Dyť ty jsi také začínal v aeroklubu a je snad jedno, jestli jsou to Bubovice nebo Kladno.“ Vím, že mě to tenkrát strašně naštvalo. Nevím proč někoho podceňovat jenom proto, že je jiný. Ostatní přítomní piloti reagovali stejně. Byl to pro mne, mírně řečeno, šok. Přitom vím, že to je dáma, která si dokáže opravit dvě stě pětku sama, což většina těch borců, co ji zatracovali, nedokázala.

O to jsem měl větší radost, když Vlasta začala skutečně u aerolinií létat. Jenomže její cesta nebyla vůbec jednoduchá. Jejím největším problémem nebyla angličtina, navigace nebo pilotáž, v tom všem byla skvělá, ale právě to, že byla ženská a to ještě první v této zemi. Házeli jí klacky pod nohy, seč jim síly stačily. Nakonec musela být ve všech disciplínách daleko lepší než kterýkoliv chlap.

Dnes létá u ČSA několik pilotek a jsou to po čertech pěkné ženské, ale Vlasta byla první. A právě proto si jí velmi vážím a obdivuji ji.

Hovoří Vlasta Diblíková (klip: Jiří Wagner)

Tak to jsem složil hold našim orlicím. Z Anglie znám také několik ženských, které drží páky velkých strojů. Většina z nich je bezvadná. Psal jsem také o jedné, která byla hrozně nafoukaná. Byl jsem na slavnostním vyřazení v pilotní akademii. Její děda, air vice marshall ve výslužbě, byl na ni náležitě hrdý, když prolétla s Tornádem na hlavami diváků. I její táta, kapitán u British Airways, se dmul hrdostí. No bodejž by ne! Když ve stopách otce a dědečka pokračuje dcera! Kdo by na to nebyl pyšný! První rozčarování přišlo, když dcera po show přišla ke své rodině a hrdý táta jí řekl, že na večer bude párty na zahradě jejich domu na její počest, ať si tam pozve své kamarády. Dcerunka zpražila otce, že nikam nepůjde, že jde večer s kamarády do hospody a že se na nějakou rodinnou oslavu může vykašlat. Celá rodina zůstala jak opařená. Ani nečekala na odpověď a zmizela v davu. Bylo mi kamaráda i jeho tchána líto, to si nezasloužili.

Foto autor

Večer jsme seděli na zahradě a pekli si maso na grilu a popíjeli víno. Nálada byla pod psa. Roger nám ukázal prsten, který nechal udělat k vyřazení dcerunky se znakem její budoucí squadrony. Ten jí chtěl předat večer při večeři.

Ráno jsem šel s Peterem, dědečkem, na procházku. Bylo krásné ráno a malé městečko se teprve probouzelo. Peter, starý zkušený orel, létal snad všechno, co RAF měla. Chtěl jsem zavést hovor na Argosy, dopravák, s kterým si Peter šňupnul hlíny, protože mu v Singapúru po startu umřel motor a Argosy nebyl zrovna přemotorovaný. Ale Peter se ze včerejška stále ještě nevzpamatoval: „Aby holka ještě nelitovala, takhle nos nahoru, to by si ho mohla klidně také namlátit. Znal jsem spoustu takových frajerů a dneska čichají ke kytkám zespoda. Lepší je s pokorou koukat na oblohu, než být jako frajer potravou pro červy!“ Ani netušil jakým byl dobrým prorokem!

Kapitánka, dědeček Peter a Roger. Foto autor

Když jsme si po procházce uvařili čaj a seděli spolu na zahradě, Peter nadával, že bude muset jít k doktorovi, že ho bolí v krku a že nechce být nemocný než odletí na Floridu, kde má jako důchodce domek. Jenže všechno bylo jinak. Za týden mi volal, že mu našli rakovinu a že je to s ním moc špatné, ale že jde pod kudlu a jestli to přežije, tak to spolu oslavíme. Už jsme se nikdy neviděli a neviděl ani svou povedenou vnučku, která na něj neměla čas. Kouká se na nás z leteckého nebe, kde ho žádný motor nezradí a kde svých oblíbených jehněčích kotlet má, co hrdlo ráčí. A já jsem smutný, že jsem přišel o bezvadného kamaráda.

Dcerunka najednou přestala létat u RAF; její táta tvrdil, že při zdravotních prohlídkách zjistili, že nadzvukové létání pro ženskou není. Ale ve skutečnosti to nebyli lékaři, kdo jí sebral křídla, ale pýcha, která předchází pád. Říká se tomu obecně „letecká nekázeň“. Mohla létat s Herculesem, ale to bylo pod její úroveň. Byla přesvědčená, že její tatínek je všemocný, a tak jistě bude pro něj hračka zařídit jí místo u British. Ale ono to nebylo tak jednoduché, ona ta nekázeň není nejlepší doporučení. Nakonec se chytla jako první důstojník u Aer Lingus. A její kariéra brilantního pilota šla dolů. Když flákla se sedm tři sedmou jako se sirotkem, vyhodili ji. To se z ní stala už celkem normální holka. Nakonec se chytla u easyJet. Nyní létá jako kapitán Airbusu. A už zase se s nikým, kdo zrovna také není kapitán, nebaví. Když se potkáme v Praze, tak dělá, že mě nikdy neviděla, i když jsem u nich dost dlouho bydlel. To tak ještě, bavit se s mechanikem v montérkách!

Tak to je ten špatný příklad, který znám na vlastní kůži. Naštěstí takových není mnoho. Jo, a má zase začít létat Boeing 767 British do Prahy, tak se zase na Barbru těším…

******************

ČECHOVINY KNIŽNĚ: Vyšla druhá kniha povídek Jana Čecha!
Záběry ze křtu na YouTube.com/Neviditelnypes

 

**************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora