14.7.2020 | Svátek má Karolína


VE VZDUCHU: Čechoviny 37

26.2.2008

Viděl jsem, jak v archivu planes.cz vyšla má fotka první návštěvy TU 104 v Praze v roce 1956. Napsal jsem „má“ fotka, ale samozřejmě to nebyla má, ale mého táty, mně v té době bylo šest let, nosil jsem „kraťasy“ s háčkem a musel chodit s babičkou a jejími přítelkyněmi na módní přehlídky, kde jsem se strašně nudil, takže když mi táta oznámil, že jde fotit na Ruzyň nové tryskové letadlo, se kterým přiletěli Rusové do Prahy, a i když to bylo brzo ráno, tak jsem vyskočil metr vysoko, natáhl bundu a netrpělivě přešlapoval před domem na Smíchově až táta nastartuje starou „zetku“, naše auto.

Museli jsme tam být velmi brzy ráno, protože komunisti vozili na prohlídku „úspěchu sovětských dělníků a techniků“ delegace z celé republiky, zasloužilé horníky, slévače, úderníky, kteří plnili plán tehdejší pětiletky na 110 % a jiné pochybné existence, které letadlo vůbec nezajímalo, ale mohli si nakoupit v Praze, a tak na letišti jenom překáželi. Pamatuji si, že bylo pošmourno, že mi byla zima a když táta vylezl na střechu budovy hangáru A, aby tam udělal fotku celého letadla, netušil jsem, že za čtrnáct let tam budu chodit do práce.

Tu 104

Foto sbírka autora

Na základní škole jsme měli akci „sběr žaludů a kaštanů pro zoologickou zahradu v Praze“; která škola vyhraje, dostane se jí té cti, že bude vítat na Ruzyni medvídka Bajkala, kterého naší zoologické zahradě věnovali soudruzi z bratrské zoologické zahrady v Moskvě. Tak jsme sbírali jak vzteklí, garáž na školním dvoře se plnila rychle a nakonec jsme vyhráli (hlavně díky tomu, že s námi do třídy chodila dcera ministra školství, tehdy ještě nedávali ministři školství děti do francouzských škol, žádné totiž nebyly….).

Mně mohl být medvídek upřímně ukradený, ale vidět zblízka letadlo, prohlédnout si ho, sáhnout si na něj, no to bylo něco! A tak jsme se vydali s naším třídním na Ruzyň raději o hodinu dříve. Dostali jsme vlaječky a nějaký soudruh nám vysvětlil, jak se vítá takový medvídek Bajkal, a ještě měl nějaké soudružské kecy, ale nás se ujal táta jednoho spolužáka, který byl kapitánem IL 14, a tak jsme zanechali soudruha jeho osudu a s očima navrch hlavy odkráčeli do hangáru B, kde se dělaly generální opravy letadel. Ostatní děti nám záviděly a my jsme byli šťastni, že před námi kráčí pán v uniformě s prýmky, který pro nás zosobňoval boha na zemi. Když potom před halu narolovala „čtrnáctka“ s medvídkem, koukali jsme na ostatní děti s pohrdlivým úsměvem: „Pch, a to my víme, jak to vypadá uvnitř!“

Přijely schody k letadlu, otevřely se dveře a vystoupil nějaký pán s medvídětem v náručí. Dostali jsme povel, že máme mávat a běžet k letadlu. Nadšený reportér odchytil jednoho spolužáka, bohužel Oldu Widmana, aby se s ním podělil o ten skvělý zážitek. Olda byl syn košířského uhlíře a tak měl trochu „zvláštní“ slovník, ale byl to upřímný a hodný kluk: “Na medvěda ti ser…, ty vole, ale to éro, to je žrádlo, z toho jsem celej vysr.., viděls to, normálně skutečný éro, ty vole, z toho jsem normálně vodvařenej, to mě zase táta zvixuje pr.., protože si bude myslet, že kecám, ale rozumíš, vopravdický éro, ty vole, z toho sme v pr… my, kluci!“ Zmatený reportér to samozřejmě vystřihl, přímé přenosy a televize neexistovaly a do filmového žurnálu se to dalo sestříhat. Mne poznamenaly tyto dva letecké zážitky na celý život, a tak se má slohová práce v páté třídě na téma „Vítání medvídka Bajkala“ změnila v to, že chci dělat leteckého mechanika a nic jiného mě od této chvíle nezajímá.

Dnes díky novým bezpečnostním regulím v Evropské unii se o takovém výletu na letiště může dětem jenom zdát. Není to tak dávno co můj syn, když chodil na devítiletku, se mnou trávil sobotní noci na letišti a považoval to za skvělé dobrodružství.

Přenesme se do dnešních dnů. Piloti British Airways chodí do důchodu v padesáti pěti. Je to předpis BA, ale jiné společnosti je rády přijmou. Tak se dostal můj kamarád od BA k Air India, kde létá jako kapitán na Boeingu 747-400. Je to ten o kterém jsem psal, jak se dostal do tornáda při letu do Washingtonu. Teď, při předvánočním posezení v hospodě v Engelfield Green se rozpovídal o skvělém létání u této společnosti. Je to jenom pro skutečné znalce a přátele bezdechého vzrušení.

Když se na jednom z prvních letů ptal prvního důstojníka, kolik hodin má na 747, Ind se roztomile usmál a povídá: „Nic, sir, já jsem lítal jenom na trenažéru a vždycky jsem to rozflákal, dobrý, né?“ a přitom se smál, jako by řekl ten nejlepší vtip ve svém životě. „Jsou to lidi, kteří určitě věří silně v Boha, nebo Šivu, nebo co to tam mají. Hele, nad západním pobřežím Grónska to občas fouká od jihu na sever, klasický CAT (clear air turbulence). To když vidím na mapě tak vím, co se tam bude dít, a všechny varuji, především letušky, aby zkontrolovaly zapnuté bezpečnostní pásy, protože to někdy opravdu hodně hází, to ti potvrdí každý, kdo lítá přes tuto oblast, netrvá to dlouho, ale někdy to je opravdu dost drsný.

No a nedávno jsme se do týhle turbulence dostali, s mašinou to začalo mydlit nahoru dolů jak na lochnesce, když jsme z toho vypadli já měl propocenou košili, že bych ji mohl ždímat, a když jsem se podíval na prvního důstojníka, ten snědý usměvavý hoch klidně klimbal na svém sedadle! Když jsem se šel podívat do kabiny cestujících, vítaly mě bílé zuby nadšených úsměvů ve snědých tvářích, a když jsem řekl vedoucí kabiny, že se omlouvám, ona mi odpověděla: a za co, pane? Asi to považovali za malé zpestření letu. Je to prostě jinej svět. Jsou fajn, ale úplně jiní. Jsou smíření s osudem.

Kolega od Lufthansy mně vyprávěl, jak vyváděl nového kapitána Air India na Airbus 310, seděl na jump seatu uprostřed kabiny a sledoval kapitána. Byla to nějaká vnitrozemská linka po Indii. Ten, aby ukázal, jakej je frajer, si dal v hladině 300 nohu přes nohu a opřel si je o sloupek řízení, čímž nechtěně potlačil. Než stačil instruktor zasáhnout, začaly se dít věci. Trim viděl, že se něco děje a začal mašinu zvedat, aby letěla v horizontu, jak si přál autopilot; když to už nestíhal, autopilot se naštval a vypnul se. Instruktor zařval na kapitána, ať si dá ty haxny do háje, chvíli to trvalo, než se mu podařilo vyštrikovat nohy z řízení a mašina začala mířit k nebi. Vystoupala až do 40 000 stop, kde došlo k pádu, celou dobu tam řval stall warning, mašina začala po ztrátě vztlaku padat a zastavila se až v deseti tisíci stopách! Neuvěřitelné bylo, že si nikdo z cestujících nestěžoval, ani letušky, nikdo, akorát instruktor žádal po přistání urychleně přehrát zapisovač a všichni se divili, co se to stalo, ale žádný problém v tom neviděli, pouze instruktor požádal o přeložení zpět do Německa. Byl holt měkkej!

Jejich vztah k penězům je také zvláštní. Ne, že by se snažili člověka okrást, to si nemyslím, ale někdy s námi zkouší různé finty, jako že nemají peníze, aby za nás zaplatili dopravu na letiště a z letiště. Naposledy jsem jim řekl: fajn, jestli nemáte peníze, tak já nepoletím, rozumíte? Yes sir, yes sir! Ovšem situace se opakovala. Na JFK, když plnili moje éro na let do Londýna, šel jsem si do kanceláře pro peníze. Nemáme pane, příště, prosím příště. OK, tak já jdu domů! A sebral jsem se a šel jsem si sednout k mechanikům, kteří mi udělali kafe a řehtali se jak koně, když jsem řekl, co jsem udělal. Za chvíli jeden přiběhl do kanceláře a povídá, že tam je pěknej binec, že mě shání půl Air Indie, že ředitel zastoupení vzal auto a jel pro mne osobně do hotelu. Já jsem to potom sledoval oknem na plochu.

Jumbo se tyčilo před budovou, kolem běhala spousta lidí v tmavých oblecích jak na pohřbu a každého se ptali, jestli mě náhodou někde neviděl. Pak mě jeden z nich zahlédl za oknem, ukázal na mne a už se tam všichni řítili. „Máme, pane, máme,“ řekl jeden a otevřel kufřík a strčil mi do ruky svazek dvacetidolarových bankovek a druhý mě za rukáv vlíkl k letadlu. Druhý pilot udělal mezitím přípravu, byl to naštěstí jeden z mála, který něco uměl, a já jsem nastoupil do letadla, které už bylo plné cestujících (i když mají podle předpisu čekat, až kapitán dá pokyn). Ten, co mi dal ty peníze, mi strčil do ruky papír, který jsem podepsal a kde byla napsaná požadovaná částka. Po startu jsem peníze přepočítal a s údivem jsem zjistil, že mi dali téměř dvakrát tolik, než jsem podepisoval na účtu. Když jsem na tuto skutečnost upozornil mailem vedoucího stanice, dostal jsem neuvěřitelnou odpověď: „Když mám, tak dám!“ Rozumíš tomu? Jsou prostě jiní.

Jumbo Air India

Foto Daniel Štuksa

Když jsme byli nakupovat v Eghamu, zazvonil mi telefon. Volal mě Biggie, kapitán, který výše uvedené vyprávěl. Bylo to den předtím. Ujišťoval se, že platí naše dohoda na hospodu večer. Ptal jsem se ho, co momentálně dělá, že jsme kousek od jeho domu. Přítelkyně nakupovala snídani a byla v krámě. „Jedu za chvíli na letiště, na zálet, ale zastavte se na kafe, Zuzana je tam také?“ „Jo, je, tak na to postav, hned jsme tam.“

Zuzana vyšla z krámu a já jsem se jí zeptal, jestli někdy viděla nahatého chlapa. „Prosím tě, co je to zase za ptákovinu?“ „No, viděla, nebo ne?“ a táhl jsem ji k inkriminovanému domu. „Prosím tě, já nejsem zvědavá na nějakej klub s nahatejma chlapama, jsi normální?“ „Pojď, to jsi ještě neviděla!“ Když viděla obrovitou postavu našeho kamaráda s úsměvem od ucha k uchu v okně, uklidnila se, ale ani já jsem netušil, jak blízko jsem byl pravdě. Bylo prostřeno, káva na stole a Biggie byl v kalhotách od uniformy, v košili a v kravatě. „To koukáte, jak mě to sluší v nové uniformě Air Indie, co? Mám ji prvně na sobě, to šili v Bombaji.“

Chtěl si obléci sako, ale ouha, upadl rukáv! Prostě celý rukáv, jak tam dával ruku, se oddělil od zbytku saka. „No to snad není možné, oni to nepřišili!“ řekl a zděšeně se koukal na trosky saka. Zuzana se smála, protože měla z dob svých pobytů v Indii mnoho podobných zkušeností a toto považovala za zcela normální. „No jo, ale co budu dělat, dneska jsou tam všichni panáci a já uniformu mít musím!“ „Ukaž, dej to sem, já ti to přišiju, máš někde jehlu a nit, zamlada za komunistů jsem si šila podle Burdy, snad jsem to ještě nezapomněla.“ Biggie našel nějaké šití a Zuzana rukáv narychlo přišila: „Nesmíš si to sako sundávat, to by zase upadlo, to chce mašinu, rukou to moc držet nebude.“ Když si chtěl vzít brigadýrku, vzal jí za kšilt a zjistil, že drží v ruce jenom kšilt, zbytek čepice upadl.

Třískl se zbytkem čepice o zem: „No to snad není možný, to je šmejd, jestli i ta letadla jsou v podobném stavu, tak pánbůh s námi!“ Já jsem se jenom chechtal, neštěstí druhého potěší nejvíc. Protože po extempore se sakem neměl už čas čepici spravovat, odjel na letiště bez čepice. „Snad se z toho nepo…, že nemám čepici!“ Do večera lepidlo na štítku zaschlo a mohl jsem mu slavnostně odevzdat funkční čepici.

„Hele, my jsme vlastně takoví tví servismani, my bysme měli jezdit s tebou po světě a udržovat ti výstrojní součásti.“ „Sako mě odpoledne spravili u nás v ulici v krejčovském salónu a ujistili mě, že zbytek je naopak velmi dobře zpracován, já to prostě nechápu.“

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 280,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Droga zvaná letadla
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.