Taková věc se kdysi stala. Za bolševika se tradoval vtip: synek s otcem stojí u drátů nabitých elektřinou, které lemovaly naší západní hranici, a synek se ptá: „Tati a kdo je za těmi dráty?“ a tatínek smutně odpoví: „My synku, my“ (to naštěstí ti mladší už nepamatují).

Tak v této době měnil Swissair na Caravelle na Starém letišti motor. Přivezli nový Avon z Curychu a dva švýcarští mechanici měnili motor v hangáru B. Při tom jim asistoval jeden kolega, který byl také blázen do letadel, a tak se motal kolem tehdy nové Caravelle. Mechanici mu slíbili, že ho vezmou na zálet, který se musí dělat po výměně motoru. Kluk strašně natěšený si nedělal hlavu s tím, že by to měl hlásit policajtům a všem těm fízlům, kteří nás hlídali. Po výměně přišla posádka, mechanici řekli posádce, co slíbili, a posádce ze svobodné země na tom nepřišlo nic divného, kolega celý natěšený si vlezl do nádherné Caravelle a uvelebil se na jump seatu v pilotní kabině. Mašina nahodila a odjela na start. Když se odlepila a začala stoupat, v Praze se rapidně začalo zhoršovat počasí. Tehdy žádné kategorie na přistání neexistovaly, prostě, snížila se dohlednost, přestalo se létat a basta. Tak se posádka rozhodla, protože bylo letadlo v pořádku, pokračovat v letu do Curychu, Praha se zavřela.

Chudák kolega přiletěl do Curychu v montérkách, bez jakéhokoliv dokladu a samozřejmě bez peněz. Posádka si pozdě uvědomila, že si vlastně přivezli nedobrovolného emigranta a v Praze začal mazec. „Jak to, že nikdo čestně nenahlásil, že chce uprchnout, kdo je jeho kolega, atd.“ Prostě nechutný kolotoč, který fízlové dokázali na začátku sedmdesátých let rozpoutat. V Curychu mezitím posádka dohodla se zástupcem ČSA, že omylem přivezli z Prahy mechanika a že by ho potřebovali poslat zpět. Zástupce chudáka posadil na let do Prahy a po návratu „emigranta“ domů mu sebrali pas a nesměl ani k Balatonu, protože vrátit se ze Západu bylo v policejní logice ještě větším zločinem, než tam zůstat!

Této logice odpovídá i můj další zážitek z Prahy. V sedmdesátých letech jsem šel ráno do práce, prošel vrátnicí na plochu Nového letiště, a koukám celý vyvalený na policajta zalehnutého za rošty, které byly na ploše, když stála letadla ještě ocasy k budově. Stojím za tím zalehnutým příslušníkem a nevěřícně zírám: má v ruce samopal a kamsi míří a já za ním stojím a povídám: „Co se proboha děje?“ On stále leží na betonu, kamsi odhodlaně míří, já za ním stojím, on se ani neotočil a syknul: „Včera jsme tady měli narušitele(!), tak hlídkuji.“ „Tak hlídkujte, hlídkujte, já si zatím skočím pro sváču!“ Přišel jsem k nám do „prďárny“ a tam hurónský řev: „Viděls toho blbce, jak hlídkuje? Už jsme jim volali, že nepůjdeme na plochu, dokud ho neodvolají a oni nám nevěřili, že tam fakt leží se sapikem!“ Bylo to v době, kdy nebyla plocha sledována kamerami.

Tento starý policajt vynikl ještě jednou, když přistál prvně v Praze Boeing 737-300 s motory CFM. Prohlíželi jsme si nové letadlo se zájmem a u motoru se ke mně tento člověk přimotal a povídá: „Heleď, ty lopatky jsou asi zasouvací, když ten motor není kulatý, že jo, aby nedřely?“ Já mu ze začátku nerozuměl, co vlastně myslí, pak mě došlo, že když je sací hrdlo motoru trojúhelníkového průřezu, že podle něj musí nutně být i motor trojúhelníkovitý. No, bylo by snad proti přírodě, kdybych tu jeho domněnku o teleskopických lopatkách vyvracel. Potvrdil jsem mu to s tím, že jsem si toho nevšiml a že mu děkuji za upozornění. Druhý den jsem potkal jednoho z mladých policajtů, který mi líčil, jak jeho starší kolega u nich hrdě vyprávěl, jak přišel na zasouvací lopatky na motoru CFM. „No to si mu musel poradit jedině ty a on tu blbost teď všude vypráví.“ „Já mu nic neradil, já mu jenom potvrdil to, na co sám přišel!“

Foto: Míla Daniel

Když se převážejí zvířata, je to vždy zpestření a důvod si je prohlédnout, zvlášť když se jedná o šelmy. Jednou přivezli do Prahy lva. Krásné zvíře majestátně sedělo ve velké bedně a po injekcích se omámeně rozhlíželo kolem sebe. Bedna stála před naší místností, a tak jsme se na lva chodili koukat až do doby, než přijelo auto ze zoologické zahrady a začalo hydraulickou rukou nakládat bednu. Zahákli lana do ok na každém rohu bedny a začali zvedat. Jaký byl náš šok a pro lva jistě také, když se začala bedna zvedat a lev a dno bedny zůstali na ploše pražského letiště! Kolega zapřel dveře nohou pro jistotu, ale lev se ani nepohnul, jenom kolem sebe nevěřícně koukal kam zmizela klec. Obsluha neuvěřitelně rychle přicvakla vršek bedny zpět a šroubováky zajistila rychlouzávěry, které asi vibracemi v letadle povolily.

Jednou obcházel kapitán před letem TU 134 a viděl, jak nakladači tančí jakýsi odzemek po ploše. „Co blbnete, kluci?“ „Ale, nakládáme tady ty banány, co vezete do Berlína, a vylezl z toho tady ten hajzl, tak jsme ho rozdupali,“ a ukazovali na asi třicet centimetrů dlouhého hada, který ležel rozdupaný na ploše (nechť mi herpetologové prominou). Banány nakládali do předního zavazadlového prostoru, který je u sto třicet čtyřky hned za dveřmi pilotní kabiny. „Ani jsem to našim holkám neříkal, ty by se zbláznily, já jsem si dal pro jistotu k sedačce páku ručního hydraulického čerpadla, kdyby se mi začalo něco plazit kolem nohou, tak bych to máznul a byl jsem strašně rád, když jsme vyložili bedny německým soudruhům, ať si banány užijou. S baterkou jsem prolezl přední bagáž, jestli nám tam nějaká ta potvora nezůstala!“

Foto: Martin Štěpánek

S hadem je ještě jedna historka z doby docela nedávné. Airbusem 310 cestovala jakási Ruska, která pašovala dospělého hada a měla ho omotaného kolem těla. Had se rozhodl, když spala, že se trochu protáhne a slezl na zem a začal se plazit uličkou v kabině cestujících. Rusku vzbudil až jekot cestujících a podivný pohled na kabinu, kde všichni do jednoho stáli na sedačkách. Obyvatelka bývalé země zářných zítřků s nechápavým a pohrdavým úsměvem vzala hada, vyhrnula si blůzu a namotala si ho zpět na tělo. V Dubaji na ni již čekala policie a had putoval do karantény.

Za dob, kdy vládla státostrana, existovalo tady kapitalisticko-socialistické JZD ve Slušovicích, kam se vodily delegace. Toto JZD si nechalo v osmdesátých létech přivézt z Kanady chovné býky. Vozily to Flying Tigers a German Cargo. Letadla se vykládala na dráze 22, žádné cargo stojánky ani sklady neexistovaly, no a my jsme při tom asistovali. Byla to celkem fajn práce, když jsme nemuseli být v letadle, kde byl neuvěřitelný smrad od býků.

Jednou, bylo to tuším z DC-8, se býk rozhodl utéct. Zvířata byla po jednom ve speciálních kontejnerech, které se po vyložení postříkaly desinfekcí, rozebraly a naložily zpět na palubu, nebo v bednách, které tady zůstaly a soudruzi si je rozebrali mezi sebou. Kontejner byl nějak špatně zajištěn a býk se rozhodl se projít. Skočil z high loaderu na zem a pelášil směrem k dráze 31, která byla v té době v rekonstrukci a lemovaly jí valy z vybagrované hlíny. Za býkem se jako toreadoři vydali zvěrolékaři v UAZu. V zápalu honu jim nedošlo, že křižují pojezdové dráhy, po kterých mohou pojíždět letadla! Prostě, korida. UAZ poskakoval po krtincích a mazal za býkem, kterému se evidentně na svobodě líbilo.

Z býka se stalo nukleární hovado. Neuvěřitelnou rychlostí se blížil proti vybagrované hlíně, v patách džíp s veterináři. Lékaři se s chutí změnili na kovboje, měli ovšem na mysli cenu zvířete, kterou za nimi řval nějaký panák ze Slušovic. Býk narazil do valu hlíny a omráčený padl na zem. Uspávací injekce dokonala dílo. Za „kovboji“ dorazila Avia s bednou, kam lapené zvíře naložili.

Když jsem byl na Gatwicku u DAS Air Cargo, sedla DC 10F z Ugandy a pilot napsal do Tech Logu (kniha závad): Střet s neznámým zvířetem při startu, zkontrolujte podvozek, prosím. Kolega V., který byl tehdy ve službě, obcházel po přistání mašinu a na levém podvozku viděl tu spoušť: na podvozkové noze bylo namotané jakési zrzavé zvíře zvíci větší srny, trubky od hydrauliky zohýbané a jedna prasklá, zbytky masa se pálily na brzdných soupravách, rozžhavených po přistání. Kapitán letadla, černoch, se šel podívat, co „trefil“. „To je impala, oni mají teď mladé, a tak je bránila proti letadlu! Chudák holka, má to za sebou!“ Mechanici museli vyměnit nerezové trubky od hydrauliky, sundat a vyčistit brzdové soupravy a disky kol. Prostě práce až nad hlavu. V. se mi chlubil, že má v „experience book“ další kuriozitu, kterou já nemám. Opravdu, odstranění impaly z podvozku hned tak v Evropě mít nemohu.

Foto: Martin Novák

V dobách, kdy jsem dělal u SlovAiru, létal jako kapitán na L410 Tóno K., bezvadný chlap, který nikdy žádnou legraci nezkazil. Jednou na lince Lučenec- Bratislava- Praha přistával v Bratislavě. Dosedl klasicky na hlavní podvozkové nohy a když letadlo ztratilo rychlost a dosedlo na příďovou nohu, začalo se strašně třást a celé éro drnčelo. Příď byla jaksi níž, než bývá zvykem, ono tam totiž chybělo kolo příďového podvozku! Letadlo ho ztratilo po startu z Lučence. Mechanici ho v noci měnili a špatně zajistili, kolo se po startu uvolnilo a roztočené opustilo letadlo. „Honzo, ja som sedel zamknutý v kokpite a strašne som sa hanbil, pripadal som si ako kokot, stratiť koleso, no povedz?“ „Ale vždyť ty jsi za to nemohl, a víte alespoň, kam to kolo spadlo? Našlo se?“ Milánek R., druhý pilot, se jenom culil: „Si predstav, ránko si v kanafase a naraz jeb ho, taká pumelenica, koleso preletí stropom ako diabol, odrazi sa, vyletí oknom, pobije sliepky, rozbije škodovku a pic kozu do vazu, aj suseda má okno v riti a včil tam všetci sedia u toho kolesa, babky zapalujú sviece, lebo sa domnievajú, že je to gumový anjel, ktorý prišiel zvestovať novú dobu. A pritom tuto Tóno len tak trocha bombardoval!“

Touto představou jsme se dlouho velmi dobře bavili, až přiletěl jednou Milánko a povídá: „Povedz Tónovi, že ho zháňal jeden strašně nasratý sedliak z Boľkoviec, že mu tak dojebal strechu stodoly tým bombardovaním, že chce, aby mu kúpili aj novú chalupu.“ Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, kolo sice prolétlo střechou stodoly, ale kromě rozbité střechy se nic tak strašného nestalo.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora