12.5.2021 | Svátek má Pankrác


ÚVAHA: Všeho s mírou!

9.4.2021

Přiměřenost je již po celá tisíciletí vděčným tématem filosofických, právních i laických úvah a proto „úhel pohledu“ na ni byl vždy rozmanitý a proměnlivý. Přestože spory ohledně toho, co je a co není přiměřené trvají i v současnosti, patrně se lze shodnout na definici, že přiměřenost je obecně přijatelná míra slov a činů v daném čase, místě a společnosti, založená na rozumu a uvážlivosti (rozvaze). Jen málo lidí je však natolik rozumných a rozvážných, že si zaslouží označení „člověk moudrý“ (homo sapiens); mnohem více je totiž lidí rozumu vzdálených (homo amentus) a nejvíce je lidí rozumu prostých (homo dementus), čímž se potvrzuje chmurný zkušenostní poznatek, že inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.“

(Sün-c´- 4.-3.stol.př.n.l.)

„Hnutí mysli odvrácená od správného rozumu jsou vadná.“

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Tusculské hovory. Nakladatelství Svoboda 1976, str.191,201)

„Hnutí mysli je pohyb duše protivící se rozumu a odporující přírodě.“

(Zenón z Eleje – asi 490-430 př.n.l.)

Důvodem jakéhokoliv nepřiměřeného a ve svých důsledcích i strastného chování je tedy nedostatek vědění (poznání), zdravého rozumu, uvážlivosti, předvídavosti a zkušeností. Jasně to řekl již Buddha (asi 564-484 př.n.l.), když stanovil těchto prvních pět cest vedoucích k zániku strasti: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání a správná životospráva. Stačí si však pouze vzpomenout na prastará přísloví „ničeho příliš““, „všeho s mírou!“, „jazyk myšlenky nepředbíhej“ anebo „dvakrát měř, jednou řež!“ a cesta ke správnému rozhodnutí, mluvě a jednání bude ihned jasnější. V dnešní přetechnizované době si však lidé nejen odvykají prohlubovat své poznání, ale i myslet. Proto se stále častěji nejprve nerozvážně „řeže“ (nezná se míra) a teprve až mnohem později se myslí a nerozvážnosti se lituje, pokud ovšem k následnému myšlení, lítosti a poučení vůbec dojde.

V této době poznamenané coronavirovou pandemií se o přiměřenosti hovoří zejména v souvislosti s nedávnými tvrdými policejními zásahy vůči narušitelům veřejného pořádku, přísnými tresty i za drobné krádeže a naposledy i v souvislosti s extrémním šestiletým trestem odnětí svobody za pouhý písemný delikt spočívající ve schvalování teroristického útoku v Austrálii, přičemž takto drakonicky by za Rakouska-Uherska nebyla potrestána ani urážka císařského majestátu anebo v nedávné době totality hanobení hlavy státu. I dodržování platného práva totiž může být nepřiměřené a jako nepřiměřený může být např. považován i nedávný zásah Ústavního soudu do volebního zákona. Nepřiměřenému výkladu práva se proto částečně snaží zabránit § 2 odst.3 občanského zákoníka, kde je uvedeno, že „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V ostatních stěžejních právních předpisech toto ustanovení chybí (občanský soudní řád, trestní zákon, trestní řád, správní řád, zákon o policii apod.), avšak stejně by se jím nikdo neřídil a ani neřídí, protože úředníci, policisté, státní zástupci i soudci jednak nevědí, co to jsou to dobré mravy i obyčejné lidské cítění je, mnohdy je sami nemají a někteří z nich nás navíc přesvědčují o tom, že nemají ani zdravý rozum (ostatně při jejich studiích je tomu nikdo nenaučil).

K odborným i laickým polemikám dochází zejména v případech, kdy se občané brání proti zločincům a některého z nich dokonce těžce zraní anebo usmrtí. Poté se otázkou přiměřenosti po dlouhou dobu zabývají rozličná média, policie, státní zastupitelství i soudy, přičemž ještě ani jednou se nestalo, aby došlo k jednoznačné a všeobecné názorové shodě. Naopak některé soudní rozsudky jsou spíše projevem oné rozumuprosté „krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“, což na občany rozhodně nepůsobí generálně výchovně a neposiluje jejich představy o spravedlnosti. Bez pochopení principu přiměřenosti však nelze přesvědčivě vysvětlit, co je nejen individuálně, ale i celospolečensky přiměřené a „neuráží obyčejné lidské cítění.“

1. Přiměřenost je kategorie subjektivní, která vychází z momentálních individuálních představ a proto ji každý hodnotí jinak. K dílčí shodě představ o přiměřenosti může dojít pouze tehdy, je-li individuální představa o přiměřenosti akceptována i obecně (tj. přáteli, občany, policií, státním zastupitelstvím anebo soudy).

2. Představy jsou zpravidla mylné, protože jen málokdo je natolik vzdělaný a zkušený, aby v daném čase, místě a za daných okolností dokázal naprosto přesně vyhodnotit (analyzovat) momentální situaci a podle ní také zvolit přiměřenou reakci slovy i činy (nezřídka i během zlomku vteřiny).

3. Přiměřenost se týká všech oblastí lidského života: životního stylu, stravování (jídla a pití), péče o rodinu a děti, studia, práce, sportu, úročení půjček, úvěrů a hypoték, uvádění práva v život (aplikace práva) ze strany úřadů, policie, státního zastupitelství a soudů atd. Ve všech těchto oblastech se individuální i všeobecné představy o přiměřenosti mnohdy diametrálně různí.

4. Nepřiměřenost je zpravidla spojena se neopodstatněnými následky (škodou).

5. Základem subjektivního hodnocení přiměřenosti jsou tato hlediska (faktory):

- daný čas a místo,

- dané klimatické podmínky (zejména tma, zima, mráz, déšť, vítr apod.),

- daná společenská situace (zejména vypjaté nálady ve společnosti, narůstající zločinnost, pandemie apod.),

- fyzická, psychická, intelektuální a mravní úroveň hodnotícího,

- zákonné podmínky, jejichž výklad se téměř pravidelně různí,

- politická objednávka a příkazy (zejména v době coronavirové pandemie) apod.

6. Následné objektivní hodnocení přiměřenosti je možné pouze z hlediska zdravého rozumu a uvážlivosti (rozvahy). Není toho schopen každý. Pouze z takového „úhlu pohledu“ lze totiž i s odstupem času objektivně vyhodnotit konkrétní situaci osoby považující své jednání v dané situaci za přiměřené a zejména se vcítit do jejích individuálních pocitů (empatie). Nikdo totiž nedokáže okamžitě a naprosto přesně vyhodnotit všechny vstupní informace a proto i jeho zvolené skutky nemusí být všeobecně považovány za přiměřené (ostatně mnohdy je s odstupem času považuje za nepřiměřené i on sám).

7. Dlouhodobě získané vědomosti, zkušenosti a návyky fungují jako počítač. Čím jsou kvalitnější a čím větší je sebekázeň, tím přesnější a tudíž i přiměřenější je výsledný výkon. Nerozumní, nedovzdělaní, nezkušení a neukáznění lidé však snadno podléhají svým momentálním pocitům (emocím), ze kterých se vzápětí rodí mylné představy, mylná rozhodnutí i okolnostem nepřiměřená (neadekvátní) slova a činy.

8. Individuální ani kolektivní představy o přiměřenosti nejsou nikdy totožné. Pouze v případech zcela evidentního vybočení (excesu) z obecně přijatelného vnímání přiměřenosti (tj. „obyčejného lidského cítění“) dochází ke kolektivnímu souznění představ o tom, co přiměřené není. Někdy totiž opravdu nad iracionálními skutky některých státních orgánů (úřadů, policie, státního zastupitelství i soudů) zůstává rozum stát, a to i u lidí, kteří jinak rozumu mnoho nepobrali.

Jistě si lze představit bezpočet životních situací, při kterých se rozhodujeme, zda námi zvolená slova i činy budou přiměřené dané situaci. Stejně tak si jistě každý vzpomene, kdy on sám hovořil i jednal nerozvážně a nepřiměřeně a jaké to mělo dlouhodobé a nepříznivé důsledky pro jeho další život (riskantní aktivity, úrazy, hádky, sňatky, rozvody, propuštění ze zaměstnání, insolvence, soudní spory, uvěznění apod.).

Základním kritériem pro hodnocení přiměřenosti je čestnost nebo nečestnost úmyslu. Čestné úmysly činí čestnými i činy nebo „nečiny“ (tj. zdržení se činu), zatímco nečestné úmysly činí činy i „nečiny“ nečestnými. Přitom je nutno pečlivě odlišovat úmysly čestné od úmyslů dobrých. Čestné úmysly jsou totiž vždy mravné, zejména moudré nebo alespoň rozumné, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné a uměřené, zatímco dobré úmysly jsou obvykle pouhým výsledkem nezřídka mylných subjektivních představ o tom, co je za dané situace patrně dobré anebo individuálně výhodné. Nadarmo se proto neříká, že „cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly“, což smutné životní osudy mnohých lidí potvrzují.

„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

(Lucius Annaeus Seneca – Pětadevadesátý list Luciliovi; Další listy Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.207)

Přiměřenost lze dělit na komisivní (přiměřenost v mluvě i jednání) anebo omisivní (přiměřenost v mlčení, nejednání anebo ve zdržení se přikázaného jednání). S ohledem na osobu jednajícího i okolnosti daného rozhodování je přitom nutno velice pečlivě vážit, zda konkrétní zvolená zdrženlivost byla skutečně výsledkem zralého a mravného uvážení (tj. správného rozhodnutí), anebo výsledkem lhostejnosti, nepřiměřené opatrnosti (zejména strachu před možným soudním postihem), nerozhodnosti anebo dokonce nemravné zbabělosti.

Pokud tedy např. zakročující policisté anebo velící policejní důstojníci neuvažují racionálně, nedokáží rychle vyhodnotit danou situaci, nedomyslí možné důsledky svých činů a snadno se nechají vyprovokovat k násilí. Jen málokdy se pak stává, že taková akce je celou společností přijata se souhlasem a zadostučiněním. Žádný rozumný, uvážlivý a poctivý policista přitom není příznivcem násilí, ale nesmí se mu vyhnout, pokud podle jeho rozumné úvahy není za dané situace jiná možnost k odvrácení reálně hrozícího nebezpečí (tzv. diskreční pravomoc). Přitom je třeba mít na paměti, že kdykoliv rozhodne nepřiměřeně soud, je zpravidla (nikoli vždycky) nějaká možnost nápravy; když se však nepřiměřeně rozhodne zakročující policista anebo velící policejní důstojník, náprava je nemožná. Vystřelená kulka se totiž do hlavně nevrátí.

„Když policisté střílejí, uskutečňují svá rozhodnutí rychlostí 250 metrů za sekundu.“

(James J.Fyfe)

(Citát převzat od J.A.Inciardiho – Trestní spravedlnost. Praha 1994, str.304)

Každý člověk má ve svém životě možnost volby, kterou může ovlivnit svými vědomostmi, zkušenostmi a mravní vyspělostí. Čím vyšší jsou jeho rozumové, zkušenostní i mravní kvality, tím rychlejší a přesnější je jeho vnímání a vyhodnocování objektivní reality a tím správnější, přiměřenější a vyváženější je jeho následné jednání či nejednání.

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho.“

(Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

Naproti tomu čím jsou jeho rozumové, zkušenostní a mravní kvality nižší, tím chybnější (mylnější) je jeho vnímání a vyhodnocování objektivní reality a tím chybnější, nepřiměřenější a nevyváženější je jím zvolený postup. Tisíce nerozumných, nevědomých a hloupých lidí by mohly vyprávět hrůzné historky, co všechno si v životě způsobili svojí nerozvážností a nepřiměřeným jednáním (slovy i skutky), a čeho všeho mohli být ušetřeni, kdyby včas „zapnuli světlo rozumu“ a „hodili zpátečku“. Policejní ani soudní ochrany se totiž nedočkají.

Přiměřeným postupem tedy může být nejen zdržení se určitého jednání (uvážlivá zdrženlivost), ale i tvrdý a násilný zákrok, protože z hlediska „vyššího principu mravního“ nelze trpně přihlížet k rozmáhající se zločinnosti a násilí. Úředníci, policisté, státní zástupci i soudci proto musí být vždy a za všech okolností připraveni nejen k vlídnému napomínání svých spoluobčanů, ale i k násilné stabilizaci společenského pořádku, protože není nic horšího, než když občané přestanou věřit v právo, ve spravedlnost a ve státní moc, anebo když v důsledku nečinnosti státního aparátu dokonce vezmou spravedlnost do vlastních rukou. Pokud se totiž státní moc změní ve státní bezmoc, nastávají příhodné podmínky pro občanskou svémoc. Ztráta důvěry občanů je pak nejen zdrojem celospolečenského napětí, ale nahrává i všem nepřátelům demokracie a společenského pořádku. Pokud se tedy státní orgány konečně neprobudí (zatím jsou v polospánku), může během několika let dojít k úplnému společenskému rozvratu.

Nejen tato společnost, ale celý svět má vážný problém – nedostatek kvalitního vzdělání, vedoucího ke správnému poznání, správnému rozhodnutí, správné mluvě, správnému jednání i správnému způsobu života. Protože lidé tuto cestu neznají a učit se jí nechtějí, jednají nerozvážně, nesprávně a nepřiměřeně. Proto je všeobecně tolik utrpení, kterého se nerozumní, nevědomí a hloupí lidé nezbaví a ještě je působí i druhým. Přitom by opravdu stačilo tak málo – začít kontrolovat své myšlenky, pocity a představy, naučit se rozpoznávat dobro od zla a pravdu od lži a pečlivě vážit svá slova i činy. Naprostá většina lidí se však ve své povýšenosti neohlíží zpět a pohrdá učením moudrých, kteří již před tisíciletími ukázali cestu k pravé lidskosti.

„Čím dále dohlédnete dozadu, tím lépe uvidíte dopředu.“

(Winston Churchill – 1874-1965) 

Oldřich Hein


Čistá podlaha včetně všech rohů? S mopem Vileda Spin & Clean to zvládnete snadno
Čistá podlaha včetně všech rohů? S mopem Vileda Spin & Clean to zvládnete snadno

Přihlaste se o testování lehkého a praktického mopu od Viledy Spin & Clean. Zaujme nejen kulatou rotační hlavou, ale hlavně pak unikátní konstrukcí...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.