Adam s Evou žili v ráji v dostatku a prosperitě. Obhospodařovat ráj bylo pro ně požitkem, radostí a dobrodiním. Byli jednotlivou součástí systému a o nic se nemuseli strachovat. Vše bylo dáno a určeno. Stačilo natáhnout ruku, projevit potřebu. A přesto nakonec poslechli hada a ochutnali jablko ze stromu poznání, který jim byl zapovězen. Had tuto touhu po poznání nestvořil, on ji v nás pouze probudil. U kořene vyhnání z ráje byla zvědavost a zvídavost, kterou máme. Touha po svobodné vůli a možnosti rozhodnout. Bohové ji trestají, protože je nebezpečná a narušuje systém. A nejen bohové.

Nebýt jí, dodnes bychom možná žili někde v Africe v toulavých spokojených tlupách, trhali ovoce ze stromů a sem tam pojedli nějakou čerstvější mršinu. Bible nás ovšem také varuje, že vybočení z ustáleného systému přináší nástrahy a nebezpečenství. Změny, které způsobíme, nebudou jen dobré dle našich záměrů, protože nemáme schopnost předem dohlédnout všech jejich důsledků. Odmítly by pravěké ženy vzpřímenou chůzi, kdyby věděly, že kvůli ní budou jednou obtížně a v bolestech rodit své děti?

Zavedli jsme efektivní technologie umožňující zmnožit zdroje, ale kromě blahobytu to vede k přemnožení lidí a nadměrnému znečištění planety. Nedělali bychom to, kdybychom toho předem dohlédli? Ale dělali. Ta zvídavost, která nás vyhnala z ráje, způsobí, že člověk zkusí dříve či později vše, co je možné. Vynalezl atomovou i vodíkovou bombu, i když tušil, že to s ní nebude jednoduché. Máme v sobě geny Kaina i Ábela. Hnací silou je jistá bazální nespokojenost v nás vyvolávající touhu. Nebrání pak ta nespokojenost v nás pocitu štěstí? Vždy by to mohlo být ještě lepší a mohli bychom toho mít více. Netoužíme jen po uspokojení svých tužeb, ale také po nových a lepších tužbách. Proč by to mělo být jiné než příběh narkomana a drogy? Ošidné jsou i náklady příležitosti. Tím, že zvolíme to pro nás nejlepší, zároveň se musíme vzdát druhé nejlepší možnosti. Sňatkem s milovanou ženou současně tak nějak přicházíme o ostatní ženy.

V přírodě už to tak chodí, že se nemůže iniciovat jen čisté dobro. Měníme-li v tepelném stroji teplo na mechanickou energii, nezískáme jen tu žádoucí energii, ale musíme se také v chladiči vypořádat s podřadným odpadním teplem. Když milion lidí zachráníte lékem či očkováním, tak možná stovce z nich způsobíte vedlejšími účinky menší či větší komplikace. Nožem většinou krájíme, ale někdy také bodáme. Dobro a zlo jsou dvojčata. Jeden bez druhého nemůže být, doplňují se. Jde jen o to, aby toho dobra bylo více. O to se jako druh snažíme se střídavým úspěchem. A odtud pramení naše až chorobná touha po bezpečnosti.

Svobodná vůle je tedy snaha z nabízených variant vybírat ty lepší. Lepší nejvíce z našeho subjektivního hlediska, ovšem také s přihlédnutím k všeobecné panující morálce, co je ještě akceptovatelné. Ukazuje se, že i když v jednotlivostech vybíráme sobecky, tak to v celkovém sumárním působení může mít pozitivní důsledky pro celek. V souladu s neviditelnou rukou trhu. Sedm miliard svobodných vůlí by dovedlo vytvořit pěkný chaos, a přesto to kolem nás ještě jakž takž funguje. Svobodná vůle a nahodilost mají mnoho společného. A proto je tak obtížné na rozdíl od fyzikálních systémů extrapolovat a předvídat budoucnost. Je nahodilá a vždy překvapí.

Bez svobodné vůle by byl svět fádní a nudně předvídatelný. Nezaujal by nás tak. Buďme rádi, že ji máme a můžeme se svým okolím trochu zatřást. Ale máme ji skutečně? Nebo je to jen naše fikce, které jen věříme? A svět je náhodný. Proč nakonec vybereme, tak jak vybereme? Byli jsme to my nebo nám to něco našeptalo a my nemohli jinak? To se asi nikdy nedozvíme. A možná je to tak dobře.