Připadlo to zrovna na dnešek. Život se mi rozdělil vejpůl. Přesně jednu jeho půlku jsem prožil do 17. listopadu 1989 a přesně půlku po tomhle historickém datu.

Jasněže vím, že přímo onoho 17. listopadu k žádnému faktickému zlomu v životě obyvatel Československa nedošlo. Oné památné demonstrace jsem se sice osobně zúčastnil a při návratu domů manželce hlásil, že jsem právě zažil asi hlavní událost roku. Vůbec mě ale nenapadlo, že to byla nejen akce roku, ale spíše posledních čtyřiceti let. Však jsem šel druhý den do práce jako jakýkoli jiný den a nic nenasvědčovalo tomu, že už žiju „první den poté“.

To až běh dalších hodin a dní a především falešná zpráva o mrtvém studentovi Šmídovi přinesly do vývoje událostí ten zásadní obrat. Přetlak se vyvalil. A za sebe můžu říct, že následující týdny přinesly mně osobně asi nejšťastnější chvíle života.

Nechtěl jsem ale dnes mluvit o oněch třicet let starých událostech. Spíše právě o tom rozpůlení života, což je ryze individuální pocit. První, co člověka napadne, je ty půlky srovnat. No, to půjde těžko. Do té první patří dětství, máma, táta, tři bratři, škola, kamarádi. S tím se těžko něco srovnává. Až pak přišel underground, konfrontace s realitou, ale také bujné mládí. S tím už se taky srovnávat nemůžu.

Já děkuju za obě půlky svého života. V té první jsem si užil mládí, dětství, objevování světa včetně jeho nespravedlností a nesvobod. V té druhé jsem si užil euforie mladé svobody, tisíců změn kolem sebe a při všem svém konzervativním mrzoutství změn většinou radostných.

Nabízí se otázka, co přinese „třetí půlka“. On to přinesl už závěr té druhé. Svobody zase začalo ubývat. O tom jsem ale napsal už hodně textů a další asi ještě napíšu. Dnes mi jde o něco jiného. Zrovna nadcházející éra totiž podle mne přináší ještě jinou věc, než jen sílící etatizaci a omezování života jednotlivců. Přináší sílící napětí mezi lidmi. Více nenávisti ve jménu boje proti nenávisti. Méně tolerance ve jménu boje proti netoleranci. Houstne to.

Nejsem ještě úplný kmet (i když na to hlavně poránu často vypadám), ale přeci jen na základě nějaké té životní zkušenosti cítím, že je to ve vzduchu. To napětí mezi lidmi přeroste v něco, u čeho bych už možná ani nechtěl být. Ani jako divák.

Ale třeba se mýlím, stejně jako jsem se mýlil večer 16. listopadu 1989 před nuselskou hospodou U českého lva, když jsem v rámci plánování srazu na zítřejší „svazáckou“ demonstraci pravil, že převrat určitě přijde (nečekal jsem, že začne už zítra), a že se pak neobejde bez velkého násilí, neboť naštvanost lidí je veliká. Jsem rád, že jsem se tehdy mýlil. Jenže tentokrát to není naštvanost na konkrétní systém či konkrétní papaláše (to jistě také, ale to není společné všem), ale naštvanosti lidí na lidi. A někde se ten přetlak vyvalí.

A jestli je teď chvíle na přípitek, připíjím na svou omylnost.