Před šestnácti lety, po pádu režimu, se nám, Čechům (Čechoslovákům) v exilu otevřela, o čem se některým snad ani nesnilo, možnost návratu, či alespoň návštěv vlasti. Když jsem to spočítal, už jsem byl od té doby doma celkem zhruba 1260 dní – skoro 3 a půl roku. Neznám nikoho, kdo se domů nezaletěl podívat a po návratu si nevyměňoval dojmy a zážitky.

Jen málo z nich přiletí s pocity zklamání a nepřipustí, že se doma změnilo cokoliv k lepšímu. Sám patřím k většině, která přivítala kolaps totalitního řádu s nadšením a s pochopením a objektivitou sleduje vývoj a postupné zdokonalování demokratického systému. Myslím, že jsme všichni tušili, že to nebude snadný proces. Ale o tom jindy.

Chtěl bych se zmínit o něčem, co neuniklo a neuniká pozornosti většině návštěvníků České republiky. Jsou to zážitky – pozorování - o chování lidí, které by se dalo nazvat neochotou, neurvalostí, hulvátstvím až sprostotou. Absence lidské zdvořilosti a úcty, podezřívavost, předsudky, závist, arogance.

Nemyslím, že jsou to české, národní vlastnosti, což často slyším, zdá se mi spíš, že je to průvodní jev „moderní“ doby. Ale na druhé straně se odvážím tvrdit, že v USA, respektive v Oregonu jsem se s něčím takovým nesetkal. Před časem byl u mě na návštěvě bratr z Čech a jedním z dojmů, které si odvážel, byla právě zdvořilost, úslužnost obsluhy v obchodech či restauracích, vždy s úsměvem a případným humorem. Poslal mi tehdy výstřižek z novin, který zde přikládám. Ale ne každý to viděl, jako můj bráška. Jiní, např. naši přátelé, měli samozřejmě tu samou zkušenost, ale viděli v tom přetvářku, nepřirozenost. „ … snad mi nechceš tvrdit, že jsou takoví stále, to je jasně strojené, umělé…“ A to dokazuje, o čem píši výše, ty negativní vlastnosti, které my, návštěvníci v Česku, pozorujeme, jsou brány jako něco normálního, samozřejmého a úsměv a zdvořilost je vlastností „Marťanů“. Jsem tu už dostatečně dlouho, abych věděl, že ty vlastnosti, které jsou zde normou, nejsou „strojené – umělé“, ale i kdyby byly, není příjemnější, když se na vás prodavač „uměle“ usměje, než když vás přirozeně hulvátsky odbude?

Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že se to, alespoň v obchodech, kde nakupujeme, podstatně lepší. Pamatuji na první zážitky, kdy jsme si připadali, že v obchodě vlastně obtěžujeme a rušíme prodavačkám klid, to dnes snad už není. Podobně i v různých úřadech. Nebo neochota podat informace. Byl jsem jednou v řadě vedle starší dámy, která se ptala prodávajícího za pultem, kolik stojí šálek kávy. Jistě by bylo jednodušší říci cenu, ale ne, on hrubě a velmi nezdvořilým tónem odsekl : „Prosím vás, támhle to máte napsaný, nevidíte?“ Nebo, pán si nabíral brambory do plastikového sáčku u stánku se zeleninou. Sáček se protrhl a brambory se rozkutálely po zemi. Pán se provinile podíval na prodavače, který zahučel: „No co čumíte, snad jsem ty pytlíky dělal já?“ (Pán byl určitě přes šedesát a prodavač asi polovic) Měl jsem radost, když ten pán odhodil už vybrané zboží a odešel.

Ale nechci zde popisovat všelijaké příhody mých známých. Však asi už víte, o čem je řeč.

Odbočím trochu do jiné arény, zkušenosti s „kulturností“ některých účastníků diskusí – komentářů zde na NP. Jistě to čtenáři zaregistrovali, někteří i reagovali přímo tam. Je samozřejmé, že s autorem nemusí a mnohdy nemůže každý souhlasit, ale to by nemělo být důvodem k projevům sprostoty a hulvátství. Vypozoroval jsem, že takto napadení autoři tuto nevychovanost a primitivní projevy ignorují. Možná, že jsem měl udělat totéž, ale musím přiznat, že mě zkušenost, kterou mám z diskuse o mém posledním článku z minulého týdne, natolik rozladila, že jsem si řekl, že se o tom zde zmíním. Jeden kritik napsal, že z mé „ kultivovanosti (děkuji) čiší nenávist a hostilita“. Ukryt za anonymním „nickem“ mě nazval „neandrtálcem…“

Takže, když se k vám někdo chová slušně, nevěřte, je to skrytý syčák! Za tři čtvrtiny století mě ještě nikdo z něčeho takového nenařknul. Chtěl bych ale zdůraznit, že se o tom rozepisuji proto, aby se pisatelé komentářů zamysleli nad smyslem diskuse, která by nás měla obohatit o zkušenosti a vytříbit vědomosti a vystříhali se urážek a primitivních nadávek, které do diskuse vnášejí atmosféru hnojiště.