18.9.2019 | Svátek má Kryštof


ÚVAHA: O kultuře projevu

18.11.2005

Před šestnácti lety, po pádu režimu, se nám, Čechům (Čechoslovákům) v exilu otevřela, o čem se některým snad ani nesnilo, možnost návratu, či alespoň návštěv vlasti. Když jsem to spočítal, už jsem byl od té doby doma celkem zhruba 1260 dní – skoro 3 a půl roku. Neznám nikoho, kdo se domů nezaletěl podívat a po návratu si nevyměňoval dojmy a zážitky.

Jen málo z nich přiletí s pocity zklamání a nepřipustí, že se doma změnilo cokoliv k lepšímu. Sám patřím k většině, která přivítala kolaps totalitního řádu s nadšením a s pochopením a objektivitou sleduje vývoj a postupné zdokonalování demokratického systému. Myslím, že jsme všichni tušili, že to nebude snadný proces. Ale o tom jindy.

Chtěl bych se zmínit o něčem, co neuniklo a neuniká pozornosti většině návštěvníků České republiky. Jsou to zážitky – pozorování - o chování lidí, které by se dalo nazvat neochotou, neurvalostí, hulvátstvím až sprostotou. Absence lidské zdvořilosti a úcty, podezřívavost, předsudky, závist, arogance.

Nemyslím, že jsou to české, národní vlastnosti, což často slyším, zdá se mi spíš, že je to průvodní jev „moderní“ doby. Ale na druhé straně se odvážím tvrdit, že v USA, respektive v Oregonu jsem se s něčím takovým nesetkal. Před časem byl u mě na návštěvě bratr z Čech a jedním z dojmů, které si odvážel, byla právě zdvořilost, úslužnost obsluhy v obchodech či restauracích, vždy s úsměvem a případným humorem. Poslal mi tehdy výstřižek z novin, který zde přikládám. Ale ne každý to viděl, jako můj bráška. Jiní, např. naši přátelé, měli samozřejmě tu samou zkušenost, ale viděli v tom přetvářku, nepřirozenost. „ … snad mi nechceš tvrdit, že jsou takoví stále, to je jasně strojené, umělé…“ A to dokazuje, o čem píši výše, ty negativní vlastnosti, které my, návštěvníci v Česku, pozorujeme, jsou brány jako něco normálního, samozřejmého a úsměv a zdvořilost je vlastností „Marťanů“. Jsem tu už dostatečně dlouho, abych věděl, že ty vlastnosti, které jsou zde normou, nejsou „strojené – umělé“, ale i kdyby byly, není příjemnější, když se na vás prodavač „uměle“ usměje, než když vás přirozeně hulvátsky odbude?

Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že se to, alespoň v obchodech, kde nakupujeme, podstatně lepší. Pamatuji na první zážitky, kdy jsme si připadali, že v obchodě vlastně obtěžujeme a rušíme prodavačkám klid, to dnes snad už není. Podobně i v různých úřadech. Nebo neochota podat informace. Byl jsem jednou v řadě vedle starší dámy, která se ptala prodávajícího za pultem, kolik stojí šálek kávy. Jistě by bylo jednodušší říci cenu, ale ne, on hrubě a velmi nezdvořilým tónem odsekl : „Prosím vás, támhle to máte napsaný, nevidíte?“ Nebo, pán si nabíral brambory do plastikového sáčku u stánku se zeleninou. Sáček se protrhl a brambory se rozkutálely po zemi. Pán se provinile podíval na prodavače, který zahučel: „No co čumíte, snad jsem ty pytlíky dělal já?“ (Pán byl určitě přes šedesát a prodavač asi polovic) Měl jsem radost, když ten pán odhodil už vybrané zboží a odešel.

Ale nechci zde popisovat všelijaké příhody mých známých. Však asi už víte, o čem je řeč.

Odbočím trochu do jiné arény, zkušenosti s „kulturností“ některých účastníků diskusí – komentářů zde na NP. Jistě to čtenáři zaregistrovali, někteří i reagovali přímo tam. Je samozřejmé, že s autorem nemusí a mnohdy nemůže každý souhlasit, ale to by nemělo být důvodem k projevům sprostoty a hulvátství. Vypozoroval jsem, že takto napadení autoři tuto nevychovanost a primitivní projevy ignorují. Možná, že jsem měl udělat totéž, ale musím přiznat, že mě zkušenost, kterou mám z diskuse o mém posledním článku z minulého týdne, natolik rozladila, že jsem si řekl, že se o tom zde zmíním. Jeden kritik napsal, že z mé „ kultivovanosti (děkuji) čiší nenávist a hostilita“. Ukryt za anonymním „nickem“ mě nazval „neandrtálcem…“

Takže, když se k vám někdo chová slušně, nevěřte, je to skrytý syčák! Za tři čtvrtiny století mě ještě nikdo z něčeho takového nenařknul. Chtěl bych ale zdůraznit, že se o tom rozepisuji proto, aby se pisatelé komentářů zamysleli nad smyslem diskuse, která by nás měla obohatit o zkušenosti a vytříbit vědomosti a vystříhali se urážek a primitivních nadávek, které do diskuse vnášejí atmosféru hnojiště.

Usměvavá prodavačka



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.