Přiznám se bez mučení, napřed jsem myslel, v Rusku jsi byl, strom jsi zasadil, syny máš, kantořinu jsi dělal. Všechno splňuješ, tak budeš udílet „hraběcí rady“.

Nebudu, jen se trochu zamyslím, když dovolíte. Nebudu ani říkat, co je dobré a co je špatné. Na to si „mamina„ v blogu na Lidovkách odpověděla sama. Východiska si budou muset hledat také sami, třeba i s korekcí pomocí názoru odjinud. To napsala také.

Tady bych dodal prosbu – a zároveň varování. Nemluvím o Martinovi, ani o nikom jiném konkretně. Kdyby šly věci kolem výchovy napasovat jako třeba vymazání nepotřebného programu v počítači - systém přeinstaluj, pak to poběží OK. Možná, až genoví inženýři vylepší aplikovaný výzkum, pak to bude jinak. Jenom doufám, že to využijí třeba k odbourání genu, který skrývá tu potvoru „raka“.

Jenže každý človíček je jedinec, lhostejno, zda jde o prcka držícího se máminy sukně, puberťáka – vzpurného (i tady se může vyskytnout to držení se sukně) - přes věk, kdy se drží sukní úplně z jiných důvodů, až po dědky jako jsem já. Vždy jde o to, jaký je člověk, jaká je osobnost. Jsou jedinci, kteří jsou výraznými osobnostmi už jako teenageři. Přirovnal bych to obrazně k figurce z moduritu. Někteří projdou vypálení už brzy. Mají jasno. Mají příklady. Mají zájmy. Někde je to vzdělání, někde sport, někde muzika, někde rochnění se v autech, v některých případech i vzory zcela jiné – sociální dávky jako životní program. Také to jde. Pak jsou ti druzí. Figurka z moduritu, dodělaná-nedodělaná, vybarvená-nevybarvená, taková trochu Werichova princezna na koloběžce. Nevypálená. Dá se měnit, přetvářet. Některým ta možnost tvarování vydrží celý život, někteří jsou po vypálení téměř nezměnitelní. Obojí je buď dobře, nebo špatně. Vždycky půjde o jedince, o osobnost. Na téhle tvořivé pouti zasahuje do tvarování všechno v okolí. Nejbližší nejvíc. Měla by to být rodina. Díky Bohu, ve většině případů je tomu tak. Vyvstane první problém. Jaké míra péče, jaká míra ovlivňování, jaká míra tolerance je ta pravá, ta jedině správná? Nečekejte odpověď, neznám ji. Spíš je to jako chůze po ostří nože. Nebo ještě lépe, jako provazochodecký výkon celé rodiny na visutém laně. Některé rodiny přejdou bez zaváhání, někdy se spadne. Ne vždy je v patřičné výši záchranná síť. Jindy chybí úplně – pak se padá natvrdo. Nebudu vypisovat všechny vlivy - bylo by jich nepočítaně. Podívejte se, z kolika takzvaně „dobrých rodin„ jde u potomků něco šejdrem. Často jde o protest mládí. V naší generaci to byl třeba rokenrol. Zapalování aut může být také formou protestu. Pro mne ne. Pro mne existují hranice nepřekročitelnosti. Moje, vlastní, přímo niterně, uvnitř.

Stala se chyba? Jaká? Malé nároky versus přehnané nároky. Malá péče versus přehnaná péče. Přísná výchova versus nadmíra tolerance. Hodně peněz pro potomka versus výchova k šetrnosti hraničící až se škrblictvím. Dostatek času pro děti versus dirigování mobilem. Pokud to nevyšlo, nelze vynášet jednoznačné odsudky. Nežili jsme v té rodině, neznáme její chronologický vývoj, vteřinu od vteřiny. Neměli bychom soudit. Můžeme jen vyslovit mínění, názor, odvolat se na teorii. Mnozí by to rádi dělali. Neříkají názor, kroutí hlavou, jenom kritizují. Glajchšaltování jako program. Systém možnosti jedné přihlášky je toho dokladem. Jako bývalý kantor i ředitel školy bych to typoval spíš jako snahu kolegů zjednodušit, usnadnit si určitou, nepříjemnou součást výchovné práce. Na druhé straně – víte, kolik rodičů dokázalo víc přihlášek vyčůraně využívat? Děcka nepodezřívám, ta se většinou jen vezla. Byrokratickou část – MŠMT - tam bych viděl přístup jednoznačně jako chybu. Připusťme, že jde o chybu v dobré víře.

Jakékoliv přehnané – zdůrazňuji přehnané - cpaní individuality do systému, často nesmyslného, může zakládat krutý zásah do vývoje osobnosti. Může – nemusí. Každá dobrá nebo alespoň průměrná střední škola dokáže připravit ke studiu na vysoké, pokud na to jedinec má a přiloží ruku k dílu. Typický příklad – zdrávka – její absolventi, teď dokonce i zdravotní bratři. Co jim brání vystudovat medicinu? Co jim brání vlastní pílí dostudovat to, co je na gymplu rozdílné? Nenamítejte, někde to budou jiné okolnosti. Ovlivnitelné versus neovlivnitelné. Vždycky půjde o jednotlivce, o osobnost, o její přístup. Třeba i o podporu, jaká se jim od blízkých dostane.. Stejně je to například u fandy do aut. Cesta přes učňák s maturitou může končit u inženýra, dokonce u vynálezce. Nebo u fachmana se zlatýma ručičkama, který spraví každé fáro. Obojích je třeba, obojí si zaslouží úctu.

Požadavky budou vždycky stejné. Musím na to mít a musím mít chuť a vytrvalost, nejlepší je taková buldočí. Pro její získání může právě rodina do patnácti udělat moc. Podpora je dobrá, zůstane vždy jenom podporou. Takovým žebříkem na visutý stožár. Po tom laně pak musí každá osobnost přecházet sama, včetně držkopádů.

Pokud jste to dočetli až sem, zkuste alespoň částečně se mnou souhlasit. Nebo nesouhlasit.

Nepřijetí na jeden druh studia není tragedie. Není to tragedie pro deváťáky, některé mámy to berou jinak. Je to jedno z „padnutí na ústa„, která ty puberťáky v dalším průběhu života stejně čekají. Někdo se zvedne sám, někoho pomůže zvednout máma nebo jiný blízký. Někdo se při tom zvedání ožene: „Nech mě, já sám.“ Někdo si zvykne, že ho bude pořád někdo zvedat. Mám obavu, že tihle budou potřebovat zvedat celý život. Možná, při trošce štěstí, vstoupí do takového svazku, ve kterém je bude někdo zvedat pořád. Riziko, že budou hrát celoživotně podřízenou, submisivní roli vidím jako akutní.

Závěrem bych řekl: Je to jako písečná bouře. Přijde, odezní. Velbloudi se zvednou, karavana jde dál. Na konec cesty, přes poušť, dojdou v pohodě ti připravenější. Vzdělání, morálka a charakter k tvrdé přípravě (mimo řady dalších) patří. Skoro až na prvním místě.

Nenadávejte, můžeme diskutovat. Nepovažuji se ani za přemoudřelého, ani za autoritativního. Navzdory tomu, že v Rusku jsem byl a tak dále. Hraběcí rady nedávám, ty si s úsměvem přečtu.