Dění na Ukrajině hýbe světem a destabilizuje ho. Statečný odpor Ukrajinců vůči ruské agresi budí sympatie a vyvolává pomoc. Pomoc vojenskou i lidskou. Délka konfliktu a čas však pracuje proti nim. Oběti narůstají a zem je devastována. Veřejné mínění spojenců se také unavuje a začíná mít samo problémy se sankcemi a energetickou krizí. Titulky zpráv pomalu zaplavují i jiné události. Směrem k Ukrajině se prolíná tolik různých zájmů a priorit.

Kdybych byl americkým čelním představitelem, mnul bych si ruce nad chybou prezidenta Putina a neváhal bych věnovat značné prostředky na pomoc ukrajinské armádě k co největšímu oslabení Ruska. Čím déle se z tohoto dobrodružství bude vzpamatovávat, tím lépe. Současně by mě ale hlodala obava, že ho nesmím zatlačit příliš do kouta, protože má tak velký arzenál nukleárních zbraní. A také myšlenka, zda by bývalo nebylo lepší mít Rusko jako svého spojence.

Kdybych byl ruským carem, zlobil bych se na své zpravodajské služby, že tak špatně odhadly situaci a zatáhly mě do vleklého konfliktu. Chtěl bych co nejdříve dosáhnout rozhodujícího vítězství a pak si klást podmínky. Současně bych se bál svých generálů, zda mě nesvrhnou a zda se díky narůstajícím obětem nezačnou poddaní bouřit. Možná bych zvolil nějaké spektakulární mediální gesto.

Kdybych byl ukrajinskou matkou, modlil bych se a děsil se, že můj syn bude mezi příštími obětmi a apeloval na prezidenta Zelenského, ať válku ukončí, že nic nestojí za tolik životů.

Kdybych byl ukrajinským průmyslníkem, děsil bych se pokračující devastace země a její infrastruktury, která ji vrhne zpět o mnoho dekád.

Kdybych byl ruským intelektuálem, uvažoval bych, jestli má ještě smysl zůstávat v Rusku a připravoval bych emigraci.

Kdybych byl ruským mužíkem, provolával bych slávu svému imperátoru a věřil, že jeho zbraně nakonec zvítězí a že nedopustí hanbu velké Rusi.

Kdybych byl doněckým separatistou, pomyslel bych si, jestli ta touha po sebeurčení stojí za všechno to utrpení a ničení. Ale jestli přijde batalion Azov, tak nás ochraňuj bůh.

Kdybych byl ropným magnátem, mnul bych si ruce a držel ceny ropy a plynu na co nejvyšších hladinách.

Kdybych byl černým Afričanem někde v Sahelu, říkal bych si, že se ti Evropané zase zbláznili a neváží si svého dobrého bydla. Tak teď už nebude ani ta pšenice na kaši. To abychom se chystali na cestu.

Kdybych byl domorodcem na Papua Nové Guineji, neměl bych o ničem takovém ponětí a dál bych si žil svým životem.

Kdybych byl čínským prezidentem, potutelně bych se usmíval, zvolil nějaké květnaté přirovnání, kupoval levné energie z Ruska a zvažoval, jak to udělám s tím Taiwanem.

Kdybych byl představitelem EU, měl bych neklidné spaní z toho, zda držet tvrdou linii sankcí a lpět na svých hodnotách, a mrznout v bytech, či dokonce zavírat továrny nebo i hladovět. Kam ještě sahají ideje a kdy už je to o něčem jiném?

Kdybych byl českým premiérem, lavíroval bych mezi poslušností k EU a zdravým rozumem a budil bych se hrůzou, co udělat s nárůstem životních nákladů a opět hrozícím covidem. Obával bych se, že tak jako Babiše porazil covid, mě porazí Ukrajina a energetická krize. Mrzelo by mě, že to jen povede k dalšímu nárůstu populizmu a že vláda silné ruky je zas o krok blíže.

Kdybych byl ukrajinským prezidentem zešedivěl bych z té odpovědnosti, z tolika protichůdných hledisek, kdy ještě hájit zemi a kdy lidské životy. Věděl bych, že ať uzavřu jakýkoliv mír, budu za něj budoucími politiky ostouzen a vláčen. Chtěl bych být zpět u své rodiny a doufal bych jen, že historie mě zhodnotí spravedlivě.

Tak ještě, že jsem jen obyčejným českým člověkem.