Advent je časem zamyšlení. Zamyšlení, při kterém se nám ovšem stále sype do hlavy nepřetržitý proud "informací". Lživých, zkreslených, tendenčně upravených, neúplných úmyslně či z blbosti, občas dokonce i solidních a objektivních. A hlavně již delší dobu málokdy čistých. Zlozvykem u nás (nesleduji, jak jinde) je útvar, jenž se tváří jako informace, je však napůl komentářem. To je veliká lumpárna páchaná na nezkušených a jednodušších (nikoliv hloupých) adresátech. A tato lumpárna je páchána autory naprosto záměrně. Jinak ji totiž páchat nelze. Tento stav, který mi dlouhodobě vadí a na kterém se významným dílem podílejí i "veřejnoprávní" média, mne dovedl k trochu adventním úvahám a jejich závěru - jak se v čase mění poměr chci/musím? V jakém vztahu je to k rozvoji či úpadku demokracie? Jak v tom působí sdělovací prostředky? Co s tím mohu já dělat?

Tedy zaprvé mohu vychovat své děti a částečně i vnuky k obrazu svému. Tohle zásadní právo se nám dosud nepokouší vzít kupodivu ani Evropská unie. Ti bývalí marxisté, maoisté a levičáci všech odrůd a odstínů prostě vědí, že čeho nedosáhla VKS(b) a NSDAP ani nejhrubším terorem, to asi z počátku tvorby další tisícileté říše není vhodné zkoušet.

Nemyslím, že je žádoucí vtloukat potomkům do hlav mantry a dogmata pro nebo proti něčemu. Nezávisle a nepředpojatě myslet, to je třeba učit nastupující generace. Naučit je rozeznat, kde končí informace – stalo se to a to – a kde začíná vymývání hlav. Naučit je hledat více zdrojů. Porovnávat důvěryhodnost. Stručně shrnuto – používat vlastní mozek.

Na otázku, jak v tom působí média, musím odpovědět - ta mocná a nejrozšířenější strašlivě. Vymývání hlav je jediný adekvátní termín, který mne napadá. Podrobnější rozbor by byl na knihu. Tedy jen příklad. ČT, financovaná proti mé vůli i z mých peněz, vysílá do omrzení reklamy, co vše EU pomohla zafinancovat. Tahle propaganda je naprosto rovnocenná komunistické demagogii – strana a vláda poskytla, zajistila, vytvořila, realizovala. Dvě nejjednodušší výhrady k této propagandě, jež je jak od Goebbelse, jsou:

1) Úřednictvo EU (stejně jako jakékoliv jiné úřednictvo) nevytváří žádné hodnoty, jež by nám pak milostivě rozdávalo! Prostřednictvím daní, poplatků, cel a pod. nám sebere (ukradne, to je výstižnější výraz) značnou část námi vytvořených hodnot a pak z nich financuje svůj vlastní pohodlný život a dále to, co uzná za vhodné. Tak třeba francouzské zemědělce, palestinské teroristy atp. Občas něco zbude i na nás, obrané. Docela mne zajímá, zda reklama EU v televizi je rovněž financována z Bruselu či z povinných poplatků, jež musím, chci-li mít doma TV přijímač, odvádět ve prospěch ČT.

2) Úřednictvo v Bruselu jistě ví lépe než místní, co potřebují Horní Kotěhůlky (vodovod, kanalizaci, silnici atp.). Úřednictvo v Bruselu ví samozřejmě h.... a vůbec jej to nevzrušuje. Dotují se tedy spíše věci zbytečné a ne nezbytné. Tak třeba v Ústí máme štědře dotovanou lanovku k vyhlídkové hospodě, ale rozmlácené ulice se spoustou špíny. Dovolím si vyjádřit názor, že každá dotace smrdí lumpárnou.

Všechny užitečné demokratické mozky hlásaly vždy maximální přiblížení rozhodovacích pravomocí k místu, kde problémy, jež je třeba řešit, vznikají. Zajisté se to vždy nekryje s možným zdrojem získatelných peněz k řešení. Nutno hledat kompromis. Zatím vždy došlo k přesunu rozhodovacích pravomocí ve prospěch centralizace – ono se tak holt snáz vládne, že ano? Opačný postup, tedy ponechat více prostředků nižším stupňům řízení, to u nás ani ti, kteří takový princip hlásali, nikdy v praxi nezkusili.

Z tohoto pohledu je EU cestou do pekel – jakékoliv rozhodování, pokud je i ponecháno na úrovni např. obce, je omezováno stoupajícím počtem nadnárodních směrnic, příkazů, rozhodnutí. Starosta a zastupitelé se tak čím dál více stávají loutkami, jimž za provázky tahá někdo hodně, hodně vzdálený.

A co je horší - penízky ubývají. Pro každou větší investici nutno žádat o finance do Bruselu. Výsledek pak často připomíná jeden z filmů Vlasty Buriana ("chtěl jsem bahno a dostal jsem zuby").

Lze k tomu ještě dodat, že korupce logicky bují tam, kde korumpovatelní nerozhodují o svých vlastních penězích - na ty je opatrný každý.

Závěr je velmi prostý. Demokracie ubývá, možnost účinně rozhodovat o dění i v místě bydliště je soustavně omezována. Totéž platí i o možnosti občana ovlivňovat užití prostředků, jež jsou nám formou daní, poplatků a cel zcizovány. Pokud si stanovím hypotetický poměr chci/musím v hodnotě 1 jako optimální (toho, co dělám a plním dobrovolně. je stejně jako toho, co dělám nerad, nechci dělat a musím) odhaduji tento poměr dnes na 1/2. Tedy 2x více toho, co nechci a co je mi vnuceno. A tento poměr se trvale zhoršuje. Zkusíme s tím něco udělat?

Aby byl závěr adventní - v tomto času je opravdu třeba se zamyslet, co mohu já a teď - dobrého. Přes ten neutěšený poměr chci/musím je toho pořád hodně. Dát pochopení, odpuštění, soucit, pohlazení, lásku, může každý. Tomu nedokáže zamezit žádný režim, žádná sebepitomější směrnice. A je to něco, co moc a moc potřebujeme všichni.

Tak tedy krásné svátky a mír v duši přeje