Je velmi těžké psát článek na takto tragické téma. Cesta ke lži - to by asi byla nejlepší charakteristika dnešní nové evropské pojmové vlny, v jejímž důsledku může být rozdmýchána nacionální vášeň a nenávist, může být pošlapáno to, co vzniklo v poválečných desetiletích mírové spolupráce evropských států, může dojít ke zneuctění památky těch, kteří obětovali své životy v boji proti nacismu.

Ve filmu Alphaville jednoho z autorů francouzské nové vlny filmové, Jeana Luca Godarda, je možno si povšimnout tohoto poselství: Svět, ve kterém se snaží jakýsi univerzální mozek určovat lidem nové významy slov, svět, ve kterém jsou slova z oficiálních slovníků vymazávána a ve kterém jsou trestáni a popravováni ti, kteří se podle univerzálního počítače (Alfa 60) nechovají dostatečně racionálně, takový svět nemůže být ničím jiným, než zrůdným totalitním, nesvobodným režimem, který utiskuje a ničí život člověka.

Několik poválečných desetiletí jsme všichni žili v domnění, že se nemusíme dívat do slovníku, abychom zjistili, čemu rozumět pod slovem genocida. I z etymologického pohledu je věc jasná: jde o zničení, vyhubení genomu, čili všech jeho nositelů. Jde tedy o záměrné, vědomé vyhlazování, hubení, ničení, předem definované skupiny lidí, a to na základě jejich dědičných znaků příslušnosti, nejčastěji rasových, národních, etnických či náboženských.

Všem je dostatečně známo, jakým záměrným, vědomě plánovaným zločinem bylo genocidium takzvaných méněcenných národů a ras, prováděné jednotlivými mocenskými složkami nacistického německého státu.

Nejen, že Češi, Poláci, Rusové a jiné národy měly být vyhlazeny (s výjimkou těch, kteří byli shledáni vhodnými k poněmčení a převýchově), zejména však evropští Židé, kterých bylo vyhlazeno téměř 6 miliónů, plné dvě třetiny. Jistě není nutno připomínat, že naprostá většina z nich našla smrt ve vyhlazovacích táborech, které byly konečnou stanicí transportů těch, kterým totalitní mašinérie nacistického Německa nedala žádnou šanci.

V hodnocení uplynulých událostí jde vždy o to, aby nedocházelo k ahistorickým posunům v jejich vnímání a interpretaci. Bohužel, u značné části německé veřejnosti však k tomuto posunu bohužel již došlo. Za jednou provždy dané nelze považovat nic, a ačkoliv došlo k poválečné denacifikaci, neexistují nikdy záruky toho, že nemůže docházet k nějakým novým, dalším dezinterpretacím, ahistorickým nánosům nepravdivým překroucením příčin a následků či k zamlčení skutečné podstaty německého nacismu a jeho historické jedinečnosti.

Zápůjčka pojmu „genocida“ je dnes v módě. Předloňský sraz sudetoněmeckého landsmanšaftu měl motto „vyhnání je genocida“, loňským mottem bylo „Vyhnání je vyvraždění národa, právo na vlast patří k budoucnosti“. I tvrzení o poválečném transferu, že „vyhnání je genocidium a totéž, co vymýcení existence národa“, jak prohlásil Bernd Posselt na loňské XV. jihlavské českoněmecké konferenci, ale ukazuje, že se dnes zcela samozřejmým stalo něco, co až dosud bylo úplně nepředstavitelné.

Německo v tom není samo, obdobně se s pojmem genocida experimentuje i ve Francii. Ačkoliv zákon musí ještě projednat Senát a podepsat prezident, francouzské Národní shromáždění přijalo zákon o trestnosti popírání „genocidy“ Arménů ze strany Turků za první světové války.

Dnes, po devadesáti letech, tedy nemá zcela nezúčastněná země (nejde o sousední stát Turecka, natož Arménii) nic lepšího na starosti, než svým zákonem (sic!) prohlašovat některé zacházení za genocidu a zároveň popírání tohoto tvrzení za trestný čin.

Jde zde o slova, o jejich užití. To, co bylo až dosud zcela nezpochybnitelným, čili obecná shoda nad jednoznačností pojmu genocida, je náhle relativizováno: Tehdejší Osmanská říše se pod náporem války hroutila a tamní Arméni otevřeně spolupracovali s cizími mocnostmi, zejména s Ruskem, které útočilo na zemi z východu a činilo si územní nároky. Není sebemenšího sporu o tom, že Arméni v tomto období velmi trpěli, ale i oni páchali nemalá zvěrstva na Turcích a příslušnících dalších muslimských národů – tyto oběti se počítaly až v desítkách tisíc.

Podle mezinárodních konvencí se rozumí genocidou takové vyhlazování či likvidování dané skupiny lidí, které má za cíl zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu.

Ale vraťme se kousek zpátky: copak dnes jde o natolik neznámé, nepoužívané či cizí slovo, abychom museli hledat nové a přesnější slovníky k tomu, abychom pochopili, co znamená? Co by tedy znamenalo, kdybychom dnes dobře známý a pochopitelný význam slova „genocida“ svěřili těm, kteří se prohlašují za experty na genocidu a exaktní vědce v oblasti významů slov, která používáme?

Podobně, jako lze velmi jednoduše vyčíst z francouzských snah velmi nízkou a účelovou hru s cílem zabránit užšímu zapojení Turecka do evropských integračních struktur z důvodů francouzské rivality, nezvládnuté imigrace, žárlivosti či obavy ze ztráty exkluzivity v mnohých oblastech, lze ve snaze mnohých německých vysídleneckých spolků vidět snahu obdobně nízkou a obdobně účelovou.

Hra o genocidu, kterou dnes v Evropě mnozí rozehrávají, je nebezpečná. Nenechme si vzít naše slova. Jsme to my, kdo má právo dávat jim jejich obsah. Již Konfucius věděl: Ztratí-li slova svůj význam, ztratí lidé svou svobodu.

Revue Politika 10/2006