Smrt může být náhlá – mozková mrtvice, infarkt, prasklé aneurisma na aortě – tedy něco, co by si člověk přál, kdyby měl na vybranou. Zemřít rychle jako politik Kubera, zpěvák Karel Hála nebo moje bývalá šéfová, kterou „to kleplo“ během čekání na autobus. Umírání může být i dlouhé, na rakovinu, multiorgánové selhání a tak dále. Kdo by o to stál?

Podstatou trestu smrti je strach z neodvratnosti toho, že dotyčný určitě v dohledné době zemře. Ale ten samotný okamžik popravy už je pak milosrdně rychlý. Není přípustné někoho odsoudit k trestu pomalé smrti na rakovinu, i kdyby to třeba někdy v budoucnu šlo technicky zařídit.

A teď přijde to kacířství.

Jsem po transplantaci tak sledovaný, že doktoři znají mé srdce, cévy, játra, ledviny, plíce i cholesterol nazpaměť. Vše mám v pořádku a kdyby se něco třeba jen chystalo pokazit, hned budu včas léčen. Důkladná kontrola krve zhruba každé tři měsíce a jednou za rok ještě sakumprásk od hlavy až k patě skrznaskrz včetně zraku, prostaty a dýchacích cest. Takže vím, že rychlá smrt mě kromě možné nehody určitě nečeká.

Jsem odsouzený opačně než čekatelé na smrt ve vězeňských celách. Oni zhruba vědí kdy, ale vědí, že to bude rychlé. Já nevím kdy, ale vím jistě, že to bude zdlouhavé, neboť neočekávaný rychlý zdravotní kolaps je u mě málo pravděpodobný. Možná nějaký plíživý Alzheimer a jeho následky, rychle vzniknuvší karcinomek nerozpoznaný v zárodku (spíše nepravděpodobné), nebo prostě nějaká ta celková degenerace zákonitě spojená se stárnutím.

Viděl jsem v nemocnicích umírat dva své blízké. V jednom případě to bylo dotyčnému po koňské dávce opiátů celkem jedno, nic jej netrápilo, nic moc si neuvědomoval. V druhém případě krmení žaludeční sondou přes stěnu břišní, podložka proti dekubitům, naštěstí i možnost zpovědi, a pak dlouhé dny na lůžku prožívané za celkem málo utlumeného vědomí člověkem, který už jen pomalu odchází.

Tenhle článek jsem začal psát před lety, krátce po své druhé transplantaci, kdy mi poprvé v životě musela být podávána antidepresiva. Léky jsem poslušně bral, jen jsem si říkal – člověka už nenechají ani se zbláznit!

Teď už své vyhlídky nevidím tak černě, antidepresiva jsem mohl tehdy vysadit už po několika dnech a snad už napořád. Navíc jsem si uvědomil, že jediný orgán, který mi po transplantaci lékaři vůbec nezkoumají, je mozek. Takže s trochou optimismu si říkám – jedna šikovně prasklá cévka v mozku a, přátelé, jedu!