V mé genetické výbavě hraje má maminka samozřejmě 50 procent, ale její geny jsou s otcovými namíchány nikoli rovnoměrně, ale dalo by se říci, že na přeskáčku. Prostě v něčem jsem po něm a v něčem po ní. Těžko bych hledal nějaký svůj rys, ať už povahový nebo jiný, kde bych mohl říci, že od obou mám v tomhle půl na půl. Určitě to existuje, ale zatím jsem nic takového neodhalil. Třeba o tom neumím přemýšlet, nevím.

Faktem zůstává, že jako příslušník mužského pohlaví jsem v sobě mámu nikdy moc nehledal. Prostě jsem tuhle stranu své existence přehlížel a dnes mě to mrzí, protože o ní nic nevím a všichni, jichž bych se mohl zeptat, již zemřeli. Moje babička z máminy strany se za svobodna jmenovala Kuldová a vzala si nějakého Beneše, s nímž měla dva syny a dvě dcery. Co se stalo s Benešem, nevím, jen to, že někam zmizel (asi umřel, ale kde a jak...?) a vdova Benešová si vzala nějakého Řezníčka, s kterým měla mou matku. Jelikož ji měla v roce 1921, bylo tedy po válce a Řezníček se vrátil domů jako francouzský legionář. Tedy Čech, co bojoval na západní frontě s Čechy, ale pod Francouzi. To by ukazovalo na jeho odvahu, ale chytrosti asi moc nepobral, když si uvázal na krk ženskou se čtyřmi dětmi.

Jediné přímé vyprávění, které jsem o něm od matky slyšel, bylo, že když jsme s bratrem Petrem byli malí, strašně hubení a lezla z nás žebra, poradil jí, aby nám na chleba mazala psí sádlo. Bylo po válce, málo masa i vepřového sádla a psi se kradli úmyslně. U mne to zabralo, ale bratr musel do nějaké ozdravovny a nevím, čím ho krmili tam, ale také přibral. Ještě jednu vzpomínku mám, když matka přiznala, že v 76 letech si její otec vzal život. On už nechtěl žít... dodala omluvně. Jestli se pověsil nebo jako bývalý voják zastřelil, jsem se nikdy nedozvěděl. Ani mě to jako kluka nezajímalo! Až teď...

Jeho manželka, moje babička, která se teď jmenovala Řezníčková, se s ním nikdy nerozvedla, ale nežili spolu, když ve věku 14 let mé mámy babička zemřela. Matku pak k sobě vzala její sestra Milada, která byla o 14 let starší. Miladu si pamatuji velice dobře. Jezdili jsme k ní na prázdniny do Horního Starého Města u Trutnova, kam se všichni přestěhovali z Malých Svatoňovic. Z těch je, mimochodem, i Karel Čapek. V emigraci jsem si psal s Josefem Škvoreckým, který je sice z Náchoda, ale vypravěčským uměním moc daleko od Čapka nebyl. 

Laškoval jsem s ním, že tím krajem musel kdysi procházet nějaký vynikající vypravěč, který zde trousil své vypravěčské sémě... Ono to je asi jinak, ale pravda je, že východočeský kraj nikdy o dobré vypravěče neměl nouzi. Tak a teď když jsem se takhle pochválil, však i já píšu, musím přiznat, že jsem po matce žádné vypravěčské schopnosti, o kterých bych věděl, asi nezdědil. Co jsem zdědil, byly ryšavé vlasy a výbušnost, ba až vzteklost, která ale dominovala více mému bratrovi. Pane, to byl vztekloun! Jelikož všichni Benešáci byli černovlasí, dá se předpokládat, že ryšavost, kterou můj bratr nezdědil, pochází přes matku od Řezníčka, kterého jsme nikdy nepoznali. Na druhou stranu nutno dodat, že babička Mocová se za svobodna jmenovala Ipserová, což je francouzské jméno a my víme, že to jméno do kraje kouřimského, odkud je můj otec, donesl nespokojený napoleonský voják, který se tam usadil. Mnoho Francouzů, hlavně z Bretaně, také mělo ryšavé vlasy...

Babičku Mocovou si ale pamatuji už jen jako bělovlasou. Ptal jsem se na barvu jejích vlasů bratrance Ladislava, světového rekordmana v chůzi, který je o dvanáct let starší než já, ale i on si babičku pamatuje jen jako bělovlasou. Což by ukazovalo na to , že mohla mít ryšavé vlasy zamlada. Nám ryšavým vlasy zbělejí poměrně brzy, už ve středním věku. Dnes tu záhadu již nevyřeším, ale faktem zůstává, že Ladislav a jeho bratr Miloš mají některá vnoučata ryšavá, zatímco z mých dětí není ryšavé ani jedno.

O babičce a dědovi Moců mám celkem hodně informací, ba i talent. Děda měl šikovné ruce a já jsem je snad zdědil po něm (přes otce). Celé mládí jsem jezdil na prázdniny do Barchovic, kde se můj otec narodil, k jeho bratranci Antonovi. O Mocových vím hodně, však mě babička Mocová měla ze všech vnoučat nejraději, ale o Řezníčkovi a té straně nevím skoro nic. A to i když jsem jako dítě jezdil do Trutnova na prázdniny a lyžovat. Dnes mě mrzí, že jsem projevil tak málo zájmu o minulost svých předků z matčiny strany, dokud ještě žili. Byl bych ve svých vzpomínkách mnohem bohatší o zážitky a věřte mi, že ve stáří jsou vzpomínky a jejich množství jako balzám na duši člověka. Nejen, že se při vzpomínání necítíte sami, i když s vámi nikdo zrovna nesedí, ale přestáváte se bát toho obrovského neznáma, kam všichni musíme.

KONEC