„Důvěryhodný zdroj, který si nepřál být jmenován“: tuto pěknou formulaci jsem si tento týden vypsal z Práva. Fenomén důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován, je věc pozoruhodná a zaslouží si politologické analýzy.

Jsou celé oblasti zpravodajství, v nichž se vyskytuje jen zřídka nebo dokonce vůbec ne. Představte si například zprávu: „Podle důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován, bude zítra polojasno až oblačno, občas přeháňky, denní teploty od devatenácti do třiadvaceti stupňů.“ Meteorologové mají smůlu, nezbývá jim než jít s kůží na trh. Naproti tomu zprávy typu „podle důvěryhodného zdroje atd. došlo na jednání ústředního orgánu té a té strany k fyzické potyčce mezi místopředsedou a tajemníkem“, nebo „podle důvěryhodného zdroje… pořádá významný funkcionář nejmenované křesťanské strany večírky, kde se provozuje sex s nezletilými děvčaty“ je přesně ta poloha, kde se důvěryhodný zdroj uplatní, protože se v této oblasti cítí jako ryba ve vodě.

Zdá se, že pravlast důvěryhodných zdrojů, kteří si nepřejí být jmenováni je policie. Neobejde se bez nich žádná pořádná kriminálka a existují dokonce policejní odrůdy, co se skládají ze samých důvěryhodných zdrojů, kteří si nepřejí být jmenováni. Jejich přání je tak úpěnlivé a naléhavé, že je nesmírně obtížné uvést je ve známost ještě skoro dvacet let poté, co organizace, na jejímž chodu se podíleli, přestala existovat. Důvody tohoto přání jsou pochopitelné: důvěryhodný zdroj čeká poté, co je navzdory svému přání pojmenován, v lepším případě všeobecné opovržení, v tom horším (v oblasti obecné kriminality) betonové fusekle a koupel pod hrází Orlické přehrady.

Druhá strana barikády – ta, o které důvěryhodný zdroj informuje – dává zdroji zpravidla stručnější, leč velmi nelichotivé označení: práskač.

Ani noviny se bez důvěryhodných zdrojů, které si nepřejí být jmenovány, neobejdou. Vzhledem k povaze jejich činnosti a všeobecnému opovržení, kterému se nikoli neprávem těší, vrhá jejich nadužívání na médium jakýsi stín. Není žádná náhoda, že nejvíc jich najdeme v Právu. Další problém těchto zdrojů je, že se nikdy nedá s jistotou poznat, zda jde o zdroj skutečný nebo pouze virtuální, který si dotyčný redaktor vytvořil jen proto, aby mohl dodat váhu spekulaci, kterou považuje za skoro jistou.

Zcela zvláštní podmnožinou důvěryhodného zdroje, který si nepřeje být jmenován, je „poslanec, který si nepřeje být jmenován“. Většinou poskytuje kompromitující zprávy týkající se jeho kolegů a stranických nadřízených. Je to vlastně v tomto případě jakási contradictio in adjecto: poslanec, který si nepřeje být jmenován, by měl být vlastně jako takový taky zvolen (představte si, jak by se to vyjímalo na kandidátce) a na schůze Sněmovny by měl chodit nejspíš v burce. Problém je, že jakmile by se to o něm všeobecně vědělo, stal by se nefunkčním, nikdo z kolegů by se s ním nebavil, byl by vyobcován z poslaneckého klubu, nakonec by si poslanci, kteří si nepřejí být jmenováni, museli založit klub vlastní, klub poslanců, kteří si nepřejí být jmenováni – a zároveň díky ostrakizaci taky nevědí vůbec nic, co by slídivé novinářské hyeny mohlo zajímat. Z toho plyne, že poslanec, který si nepřeje být jmenován, musí nutně na první pohled vypadat jako úplně obyčejný poslanec a provalit by se to mělo, až když skoná. Pak by bylo možno zřídit, tak jako existuje hrob neznámého vojína, taky hrob poslance, který si nepřál být jmenován – vlastně ne, to by nešlo, bylo by z toho něco jako slušně obsazený vojenský hřbitov. A je otázka, zda by se na něm nakonec nesešla celá Sněmovna.

23. června 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.