Byl Borovský důležitější jako novinář, či politický filosof, za kterého je často vydáván?

Havlíček vůbec nebyl politický filosof. Byl to nadaný a statečný novinář a publicista, nejspíš největší, jakého jsme kdy měli. Měl důslednost a politickou odvahu. Přesně to tehdy česká společnost potřebovala.

V čem byl Borovský výjimečný?

Čímž jsem asi taky odpověděl na tuto otázku. Ještě to trochu rozvedu: Masaryk správně zdůraznil na Havlíčkovi politický realismus. Člověk má i v okamžiku, kdy se zdá, že se svoboda otevřela na všechny strany, chtít jen to, co je slušné a úměrné jeho potřebám a možnostem. Ale na tom má trvat i v dobách, kdy se naopak svoboda ze všech stran uzavírá. Politický realismus spočívá zároveň v umírněnosti a důslednosti. Havlíček to nejen hlásal, ale svým životem a působením podal názorný příklad. A druhá věc: Havlíčkův kriticismus: nebál se říkat věci české veřejnosti nepříjemné a nepohodlné: zkritizoval bez obalu kýčovitou slátaninu uznávaného a „zasloužilého“ spisovatele. Vypořádal se – na základě vlastních trpkých zkušeností – s českým panslavismem a rusofilstvím. Postavil se v roce 1848 českým předmarxistickým radikálům. Založil tradici, spojující realismus a zásadní kriticismus. To je něco mezi malými národy středovýchodní Evropy poměrně ojedinělého, něco, na co můžeme být právem pyšni.

Proč se podle Vás Borovský vydal právě cestou liberalismu?

Nemyslím si, že by Havlíček byl nějakým doktrinářským „liberálem“. Snažil se českému prostředí zprostředkovat populární formou a v souvislosti s denními politickými problémy základy liberální a demokratické tradice, na níž Evropa dodnes stojí a která mimochodem má křesťanské kořeny.

V kontextu evropské definice liberalismu – byl aktuální, nebo přinášel do Čech něco, co už bylo v jiných zemích v plném proudu?

Havlíček nepřinášel nějaká nové teorémata, která by nebyla v tehdejší Evropě běžná. Důležité je zprostředkování v českých poměrech, což byla v jeho případě činnost tvůrčí: právě v konkrétní podobě Havlíčkova realismu a kriticismu.

Proč byl Havlíček kritický ke katolické církvi? Vycházel z vlastních zkušeností při studiu v semináři?

Pokud jde o vztah k církvi (v Havlíčkově případě katolické, vyrostl v katolickém prostředí) byl to pro Havlíčka problém. s nímž zápasil od svého mladického kréda, jež cituje ve své monografii TGM, až po Kutnohorské epištoly. Lidé, kteří cítí problém a zápasí s ním, nejsou ateisté v pravém slova smyslu. Ateisté jsou ti, kterým je to všechno fuk. Havlíček byl taky trochu ovlivněn rodícím se socialismem (např. už ve svém jinak vynikajícím článku Co jest obec má poněkud legrační filipiku proti pojišťovnictví, spočívající na argumentu, že je nemravné chtít zbohatnout na neštěstí druhých). Člověk se neubrání tomu, aby se tu a tam odchýlil od zásad, které je třeba sledovat. Jsme lidé nedokonalí a hříšní. Přesto se velmi dobře pozná, zda ty odchylky jsou pro dílo dotyčného člověka podstatné nebo ne.

Vnímali ho Češi jako výjimečného už v době života, nebo až po smrti?

Havlíček byl ve své době v českém kulturní prostředí samozřejmě znám, ovšem jako člověk „kontroverzní“. Jeho pověst a autorita vzrůstala s tím, jak se hroutila křehká svoboda z jara 1848, Havlíčkův Slovan byl nakonec posledním svobodným hlasem v pacifikovaném českém tisku. A upevnila se brixenským vyhnanstvím a tragickým předčasným skonem, tj. tím, čemu se říká „mučednictví“. Na jednu stranu je to pochopitelné: zrno-li nezemře, samo zůstane… Na druhou stranu je těžké ubránit se podezření, že glorifikace (známe dvě formy: mučedník, to je případ Havlíčkův, a Otec vlasti,to je případ Palackého as hlavně Masarykův) je způsob, kterým různí nestydové, jimiž naše společnost bohužel oplývá, ve skutečnosti likvidují odkaz lidí kritických a nepohodlných. Dělají z nich svaté obrázky, aby bylo možné zapomenout na to, že to byli především bojovníci s neřestí, rozlezlou po české společnosti, neřestí, kterou reprezentují právě tihle samozvaní glorifikátoři.

Respekt č. 30, 24.-30.7. 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.