Do rámce četných slavnostních aktů u příležitosti kulatého výročí atentátu na Heydricha patří zjevně i projev, vlastně článek ministra obrany Alexandra Vondry z Lidových novin 25. května (Nevzdáme se, jsme Češi). Zaujala mne zejména pasáž, kde ministr vysvětluje, jak se stavět ke skeptické otázce "Jaký to mělo smysl?" "Pochybovat je samozřejmá lidská vlastnost," píše, jenže "v českém prostředí často slouží jako výmluva za vlastní selhání nebo jako alibi těm, kteří odmítají projevit odvahu v případě, že to přináší riziko."

Co to znamená? V české společnosti existuje kromě atentátu na Heydricha celá řada neuralgických problémů, u nichž mají lidé sklon ptát se po smyslu toho, co se stalo. Sám ministr uvádí docela reprezentativní výčet: boje na pražských barikádách v roce 1945, diverzní akce bratří Mašínů, oběť Jana Palacha, aktivita chartistů v disentu. Daly by se uvést i další. Všetečného tazatele je v takovém případě třeba taktně prozkoumat: není to náhodou z jeho strany výmluva za vlastní selhání a zbabělé alibi? Proklepneme si ho, abychom zjistili, zda ho můžeme brát vážně nebo ne. To je pěkný příklad tzv. kádrování. Ve skutečnosti je třeba se ptát, zda to, co říká, je pravda nebo ne, a o tom se bavit. Pohnutky, které dotyčného vedou, jsou z toho hlediska nezajímavé.

Malý příklad ze života pro ilustraci tohoto přístupu: je např. zcela nezajímavé a podstaty věci se netýkající, zda pan ministr to, co píše, píše proto, aby si u veřejnosti vylepšil pověst, pošramocenou případem Promopro, nebo ne. Důležité je jen a jen to, že je to nepřímý návod, jak oponenta předem kompromitovat argumentací ad hominem. Což je samo o sobě neslušné.

Výslovně upozorňuji, že tu nepíšu o tom, zda měl atentát na Heydricha smysl nebo ne, nýbrž zda má to, co říká pan ministr, smysl nebo ne. Závěr je podle mne jednoznačný: nemá.

LN, 29.5.2012