Obsazením západního Těšínska Polskem před 85 lety v říjnu 1938 vyvrcholily národnostní spory mezi Čechy a Poláky. Nic však není černobílé, a tak je třeba se zamyslet na příčinami této smutné události. Máslo na hlavě mají obě strany.

Hodní Češi, zlí Poláci, tak to opravdu nebylo. Je potřeba se podívat hlouběji do historie. Tam lze najít důvody k tomu, co se na Těšínsku v osmatřicátém roce stalo. Ještě v osmdesátých letech letech 19. století zde spolu Češi a Poláci spolupracovali, později se jejich vztahy zhoršily.

Poláky zlobil český obdiv k Rusku
Polákům na Češích hodně vadilo jejich nekritické rusofilství. Nechápali, proč Palacký a spol., tak obdivně vzhlížejí k carskému Rusku, které se chovalo násilnicky k jiným národům. Rusové Poláky na kupovaných polských územích brutálně utiskovali, zvláště po potlačení lednové povstání 1863. Ti museli čelit kruté rusifikaci. Proslulá polská vědkyně Marie Curie Sklodowská vzpomínala na to, jak se v roce 1878 jako jedenáctiletá žákyně musela před školním inspektorem pomodlit otčenáš v ruštině. Něco takového bylo pro Poláky hodně ponižující. Dokonce ani v kostelích Poláci nesměli mluvit polsky. Poláky žijící v ruském záboru soudy posílaly do vyhnanství za sebemenší přestupky a běžnou praxí carských úřadů byla konfiskace jejich majetků.

Proti tomu si Češi žili zvláště po roce 1867, kdy Rakousko tzv. prosincovou Ústavou zajistilo svým občanům základní lidská práva včetně národnostních, v rámci habsburské monarchie velmi slušně.

Poláky tedy právem rozčilovalo, že Češi fandí jejich surovým utiskovatelům. A to jim později nedokázali prominout. Polsko bylo tenkrát rozděleno do tří záborů, ruského, německého a rakouského, přičemž v tom s posledním byla pro ně národnostní situace nejsnesitelnější. Nelze se tedy divit tomu, že jejich národní hrdina a později vládce země Józef Pilsudski formoval polské vojenské legie na straně Rakouska-Uherska, protože od něj čekal obnovení polské nezávislosti, proti Rusku, kdežto Češi vytvářeli své vojenské jednotky naopak v Rusku proti habsburské monarchii.

Historie nebývá jednoduchá. Jednotlivé události bývají dané, ovšem jejich výklad už bývá rozdílný, a český názor nemusí být přijímán absolutně. Příklad, říjen 1918 - vznik Československa. Pro Čechy se jedná o vznik nového státu na základě práva národů na sebeurčení, pro Maďary, Češi nám uloupili naše historické území – horní Uhry.

A podobně tomu bylo i na Těšínsku, zatímco Češi zdůvodňovali svůj nárok na toto území historickým právem, Poláci zdůrazňovali právo zdejšího obyvatelstva na sebeurčení. Tohle byl problém, protože samotné Československo využilo při svém vzniku obou principů, historického práva i práva národů na sebeurčení. Toho prvního v případě českých zemí, toho druhého v případě připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi, původně tradičních uherských území. Takže svoji pravdu měly obě strany. Je faktem, že Těšínsko coby jedno ze slezských knížectví mělo svoji autonomii a sám rakouský císař měl ve své sáhodlouhé titulatuře i titul vévoda těšínský. Poláci proto tvrdili, že po konci habsburské monarchie se mají zdejší lidé sami rozhodnout, v jakém státě chtějí žít.

Podle rakousko-uherského sčítání obyvatelstva v roce 1910 žilo na Těšínsku 426 667 obyvatel, z toho nadpoloviční většina 54,8% se hlásila k obcovací řeči polské, 27,1% k české a 18,1% k německé. To ovšem nemělo úplně přesnou vypovídací hodnotu, protože hodně lidí se považovalo za tzv. Šlonzaky, kteří mluvili zvláštním dialektem po našemu, něco mezi polštinou a češtinou, a Ti se nepovažovali ani za Čechy, ani za Poláky, ani za Němce, ale za samostatnou etnickou skupinu. Avšak nemohli se k ní hlásit, museli si vybrat jednu ze tří zmíněných možností.

Těšínsko rozdělili dohodoví velvyslanci
Po skončení I. světové války se o sporné území dokonce bojovalo, v lednu 1919, kdy čs. jednotky francouzských legionářů vedené podplukovníkem Josefem Šnejdárkem porazily polskou armádu a postoupily až k Visle. Stalo se tak poté, co Polsko chtělo na sporném území uspořádat parlamentní volby a zahájilo odvody do armády, což Československo považovalo za nepřijatelné.

Původně se měl o osudu Těšínska konat plebiscit, nakonec však rozhodla o nových československo-polských hranicích konference velvyslanců o Těšínsku, Oravě a Spiši 28. července 1920 a kdysi jednotné Těšínsko rozdělila mezi obě země. Tvořili ji ambasadoři vítězných dohodových mocností USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska. Československo tímto verdiktem získalo trasu klíčové železnice Bohumín – Košice. To pro něj bylo strategicky důležité, protože tato trať byla ve své době jediným výkoným dopravním spojením mezi českými zeměmi a Slovenskem. Dále pak ostravské a karvinské uhelné doly a rovněž Třinec s důležitými železárnami. Polsko pak dostalo okres Bílsko a menší části těšínského a fryštátského okresu. Hranice rozdělila na dvě části město Těšín a tvořila je řeka Olza. Historické jádro na pravém břehu se stalo součástí Polska, původně průmyslové předměstí s hlavním nádražím a důležitým železničním uzlem připadlo Československu. Z něj vzniklo nové město Český Těšín. Toto rozhodnutí sice ani jednu stranu příliš neuspokojilo, nicméně jej akceptovaly.

V československé části Těšínsku zůstaly desítky tisíc Poláků. Těm sice zaručoval zaručoval zákon menšinová práva, praxe však často byla jiná. Oddalovalo se například postátnění polského gymnázia v Orlové, ke kterému došlo až na jaře 1938, polští železničáři byli překládáni do vnitrozemí a nebyly zde dodržovány ani zákony a nařízení, které umožňovaly národnostním menšinám v místech, kde tvořily minimálně 20% obyvatel, podávat podání úřadům ve svém jazyce. Na úřadech a soudech se úřadovalo výhradně česky, žádný soudce či úředník zde neovládal polštinu. To bylo evidentní nedodržování platných čs. zákonů.

Zástupci polské menšiny si také stěžovali na diskriminaci polských horníků, kteří v některých dolech nedostali práci, pokud předtím nedali dítě do české školy. Rovněž české vedení Báňské a hutní společnosti bránilo vzniku polské měšťanské školy v Třinci, na které se předtím dohodli zdejší čeští, polští a němečtí zastupitelé. Je jasné, že tyhle ústrky polské menšiny česko-polským vztahům neprospívaly.

Problémem byl také otevřeně nepřátelský vztah mezi ministry zahraničí obou zemí Edvardem Benešem a Józefem Beckem. Ti dva se opravdu hodně nesnášeli. Faktem však je, že když se jednalo o možném přistoupení Polska k Malé Dohodě, vojenského uskupení Československa, Rumunska a Jugoslávie namířeného proti Maďarsku a jeho případným snahám o obnovu velkých Uher, které Rumunsko prosazovalo, tak Beneš byl kategoricky proti s tím, že Poláci by nás zatáhli do svých problémů s Ruskem, tehdy SSSR. Ve Varšavě se to samozřejmě dozvěděli a rozhodně nám to u Poláků nepřineslo plusové body. .

Těšínsko obsadili Poláci, útisk Čechů
Situace dospěla až do roku 1938, kdy vznikl tzv. Svaz Poláků, který otevřeně požadoval odtržení sporných území Těšínska od Československa a jejich připojení k Polsku. Zorganizoval i ozbrojené bojůvky, které útočily na čs, ozbrojené složky.

Poté, co československá vláda přijala krátce po půlnoci 30. září 1938 Mnichovskou dohodu a odstoupila pohraniční oblasti Německu, se ten samý den odpoledne přihlásili o své nároky i Poláci a v ultimátu předloženém Praze požádali o okamžité vydání západního Těšínska, území o rozloze 869 km2, jinak hrozili vojenským zákrokem. Československé vládě nezbylo nic jiného, než jej přijmout a nárokované území vyklidila. Ve dnech 2. - 11. října je pak obsadila polská armáda a bylo připojeno k Polsku. Částečnou omluvu má pro Poláky britský historik Norman Davies, který míní, že polské vedení tak chtělo ochránit tamní polské obyvatelstvo před hrozící německou okupací, jež by pro ně byla daleko horší.

Je ovšem smutnou skutečností, že polské úřady na obsazeném Těšínsku začaly tvrdě utiskovat Čechy, rušily české školy a zakázaly používat češtinu na úřadech. Řada Čechů, mnozí i nedobrovolně, odtud raději odešla. O rok později však Wehrmacht vpadl do Polska a toto území připadlo Hitlerově Třetí říši.

Součástí Československa se opět stalo po skončení II. světové války v květnu 1945. Praha s Varšavou sice spolu stále měly územní spory, ty však rázně uťal Stalin a nařídil, že hranice obou zemí bude kopírovat čs. hranici z roku 1938. Těšínsko tak zůstalo rozdělené a Kladsko se stalo součástí Polska. Sověti pak obě země donutili uzavřít spojeneckou smlouvu v roce 1947. Neměli jaksi zájem na nevraživosti mezi svými satelity.

V září 2009 při příležitosti 70. výročí zahájení II. světové války tehdejší polský prezident Lech Kaczyński mimo jiné uvedl: „To, že se Polsko přidalo k okleštění území Československa, bylo nejen chybou, ale hříchem, ke kterému se Polsko dokáže přiznat.“ Česká republika prostřednictvím ministerstva zahraničí toto gesto ocenila, s tím, že toto dosud nikdo před tolika světovými státníky vůči Čechům neučinil.

Prameny:

Dějiny Polska, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2017

Polsko, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2003

Národnostní menšiny v Československu, kolektiv autorů, nakladatelství Univerzita Karlova, Praha 2012

Dějiny českého státu v dokumentech, uspořádal Zdeněk Veselý, nakladatelství Professional Publishing, Praha 2012,

Kyselá těšínská jablíčka: Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945, Jiří Bílek, nakladatelství Epocha, Praha 2011