Ještě před několika lety jsme si my i celá Evropa žili v klidu a blahobytu. Dokonce jsme si libovali, že Češi se neměli nikdy tak dobře jako tehdy. A pak se to začalo kazit a my si dnes říkáme jak je to možné a klademe si otázku, co za tím je.

Svět byl v rovnováze, využíval výhod globalizace a státy obchodovaly a byly naladěny na spolupráci a nedělali si moc naschválů. Politika se do obchodu nepletla. Spolupráce byla výhodná, zboží bylo dost a ceny mírné. Pak se začala konkretizovat zelená klimatická revoluce, která začala překopávat strukturu hospodářství a orientovat ho z klasických paliv na elektromobilitu a obnovitelné zdroje. To si vždy vyžaduje nové investiční náklady navíc a naopak stávající investice nejsou naplno využité. Zvýhodnění obnovitelných energií a odpustky za emise oxidu uhličitého začaly zvyšovat náklady. I v průběhu studené války s komunizmem dbal Západ o životní úroveň svých obyvatel, ale dnešní zelená ideologie se podobá spíše středověkému dogmatu, v jehož jménu občane, musíš přinášet oběti.

Pak přišel covid a narušil globalizovanou mezinárodní výměnu zboží. Začalo se nedostávat léků a produktů. Začaly chybět čipy automobilovému průmyslu, zdražovalo se železo a další polotovary. Už nebylo možné se spoléhat na přímé operativní dodávky do právě probíhající výroby a bylo třeba vytvářet zásoby a to něco stojí. Karantény se promítly do výkonnosti podniků. Obchod upadal.

Korunu tomu nasadil problém Ukrajiny. Nejdřív se západ snažil změnit ji z neutrální země na prozápadní a neváhal ani podporovat svržení legálně zvolené vlády. Západní část země byla pro západní orientaci, východní rusky mluvící naopak, což vedlo k občanské válce. To zhoršilo mezinárodní vztahy a nakonec po letech dalo záminku Putinovi, aby přepadl Ukrajinu vojensky. To nadále omezilo mezinárodní výměnu a nutnost sankcí nás odstřihla od levných energií.

Hospodářství se rozkolísalo, narostly náklady na vojenskou a humanitární pomoc Ukrajině. Začaly růst ceny energií, protože se musely dovážet přes půl světa a to se jako domino promítlo do všeho. Inflace začala požírat úspory a zvyšovat ceny. A víte, jak to chodí. Podnikatelé zvýší raději více, protože bůh ví, jak to bude vypadat za půl roku. Blahobyt je pryč.

Co s tím? Něco pokazit je lehké, často stačí souběh několika zdánlivě nevinných příčin, ale náprava v rozjitřeném světě je pak skoro neschůdná. Předně bude třeba válečného džina vrátit zpět do láhve a to se neobejde bez kompromisů, které se nebudou líbit žádné ze stran. Dosud tápající Rusko bylo definitivně zatlačeno do náruče a područí Číny. Cesty energií a surovin do Evropy se prodloužily. Chtělo by to nějaké pragmatické a charizmatické politiky typu Gorbačova a Reagana. Těch je však jako šafránu, zatímco sociopaté se nabízejí sami. Pak se musí zase obchodovat a vyrábět, teď už rozumněji, aby nás nezaskočilo, že někdy nejde zboží dovážet z nějaké části světa. Postupně obnovovat důvěru a politické ambice spíš upozaďovat. Vždy, když vítězí ideologie, maří se prostředky i lidské životy.

Že by se klimatické šílenství upozadilo, na to není velká naděje, protože se ho už chopily průmyslové lobby a investovaly do něj s vidinou štědrých státních dotací v celé EU. Zbytek světa, který nejvíc znečišťuje, jen přihlíží. Třeba uvažované vychytávání a uskladňování oxidu uhličitého do spodních vrstev či tvrdé lpění na uhlíkové neutralitě je zoufalou činností s hypotetickou návratností někdy za 150-200 let. Náhrada veškeré spotřeby nafty a benzinu v ČR elektřinou by si vyžádala stavbu 4,2 nových Temelínů. A je toho víc, výstavby nabíjecích stanic a asanace těch benzinových. Na blahobyt tedy může zapomenout nejen naše generace. Náklady vyskočily na vyšší hladinu. Politici často přijdou s nějakým nápadem, ale už nikdy nedokážou domyslet, jaké bude mít široké důsledky a kam všude se promítne. Ostatně není to snadné.

Stále si nechceme připustit, v jakém jsme průšvihu. Jsme bohorovní jako na Titaniku. Čekáme na zázrak a stále se oháníme svými nároky. Ta předchozí životní úroveň se už nevrátí. Nechceme slyšet, že náš penzijní systém se může zhroutit, pokud něco neuděláme, ať už pozdější odchod do důchodu nebo spíš postupné snižování nominální hodnoty důchodů. Vadí nám rušení poštovních poboček v našem okolí a neuvědomujeme si, že může skončit pošta jako taková. Prohlubujeme státní dluh. Když budeme mít štěstí, tak politici nevyvolají světovou válku. Nejméně tři generace žily v míru a válku poznávaly jen v její idealizované podobě z filmů. Pomníky padlých zarůstají travou. Problém je, že klasické politické soutěžení názorů stále více nahrazují nátlakové nevládní organizace a skupiny mladých probuzených liberálních aktivistů (woke), kteří se snaží diktovat ty jedině správné názory.

Možná, že desátá blahobytná léta zůstanou jen vzpomínkou, jakou byla plodná šedesátá nebo svobodná devadesátá. Škoda, protože často jde jen o hloupost či ambice mocipánů. Které jsme si zvolili či kteří si moc usurpovali.