Snad každá debata o současnosti se dnes točí kolem tzv. ekonomické krize. Pro naši společnost je však především typický ideál individualismu, který toho má se zmiňovanou krizí společného více, než si myslíme. V prostředí městského života lze tuto souvislost demonstrovat na příkladu automobilu jakožto prostředku osobní, nehromadné a především na druhých lidech (zdánlivě) nezávislé dopravy. Tato spojitost mezi ekonomickou krizí a hojným užívání automobilu v centrech měst se na první pohled může zdát nejasná. Nicméně mnohé nám v několik měsíců starém rozhovoru na téma krize napovídá český filosof působící v Itálii Václav Bělehradský, který, nikoliv náhodou, poukazuje zrovna na absurditu dopravní situace v centrech měst. Od jeho úvahy tedy můžeme vyjít.

Právě auto je totiž v městském prostředí dokladem a pomyslným symbolem toho, co můžeme nazvat posedlostí růstem (Bělohradský s oblibou hovoří o tzv. „náboženství růstu Růstu“) a zbytnělostí našich potřeb. Jak jinak si vysvětlit takovou popularitu užívání automobilu v centrech měst? Vždyť auto, jak Bělohradský vtipně poznamenává, „je archaický výrobek, který už se do této civilizace nehodí – okupuje příliš mnoho místa, zamořuje ovzduší, atd.“ Zejména ve stísněném městském prostředí se hojné užívání auta jeví jako opravdu velký luxus. Na tuto absurdní situaci upozorňuje i italský myslitel Giovanni Reale, který v souvislosti s tím poukazuje na dvousečnost vědecko-technického kořene, který se táhne evropskou civilizací. Právě automobil je podle něj dokonalým příkladem tohoto rysu moderní techniky – na jedné straně je to výkvět individualismu, užitečná a efektivní hračka pro dospělé, avšak na straně druhé jsou tu jasné negativní dopady jako agresivita, dopravní zácpy, stres a zplodiny. Právě ve městech je dvousečnost evidentní.

Když Bělohradský hovoří o ekonomické krizi, označuje ji především za „krizi představivosti“. A hned jeden z prvních kroků vlád západních zemí mu dal za pravdu. Tím, kdo nás měl, obrazně řečeno, vyvézt z krize, neměl být podle tzv. „šrotovného“ nikdo jiný než právě automobil. Tak omezený je rámec našeho uvažování, tak daleko sahá krize představivosti.

Zažít město jinak

V kontrastu se šrotovným bylo v Praze 20. září možné vidět, že i zaběhlá schémata lze bourat. Postaralo se o to společenství vystupující pod názvem Auto*mat. Uspořádání tradiční cyklojízdy a následné pouliční slavnosti mezi stanicí I.P. Pavlova a Náměstím míru mělo za cíl ukázat, že centrum města může vypadat i jinak, než jak ho známe. Proudy aut alespoň na chvíli nahradili chodci, cyklisté, kočárky a koloběžky.

Podobným akcím rozumím jako demonstraci představivosti a protestu proti postupujícímu vylidnění městských center. Původem německý myslitel Eugen Rosenstock-Huessy už před padesáti lety upozorňoval na tragický charakter rozdělení amerických měst na střed, kde se jen pracuje, a předměstí, kde se pouze bydlí. A v Praze to občas vypadá, že je právě takový proces žádoucí - městská hromadná doprava se zdražuje a prostor mimo turistické atrakce je pro chůzi nebo jízdu na kole omezený. Každá snaha prolomit zaběhnuté schéma je sympatická. Pokud totiž dokážeme vidět centrum města jinak než jako prostor protkaný silnicemi, kam si chodíme odkroutit svou osmihodinovou pracovní dobu, je to důkaz, že s naší představivostí to není zas tak špatné.

Deevoluce potřeb

V čem tedy spočívá ona tolik potřebná představivost? Můžeme ji chápat jako schopnost vidět věci jinak, než jsme zvyklí, a vystoupit z běžného pojmosloví. Ukazuje se, že taková představivost je nezbytná zejména ve městě, kde je dnes nutné hledat nové rozměry veřejného prostoru.

Důležitý pojem do této debaty přináší přednáška českého filosofa Zdeňka Pince nazvaná „Deevoluce potřeb“. Pro naši (nad)civilizaci je totiž podle Pince typické, že v ní enormním způsobem narostly potřeby – dokonce se soustředíme na to, abychom neustále vymýšlely nové a následně je uspokojovali. Potřeby, jak jim rozumí francouzský filosof Emmanuel Lévinas, jsou totiž předmětné a se svým naplněním utichají. Onen oslavovaný ekonomický růst pak vlastně není ničím jiným než růstem našich potřeb a tedy i rostoucí nutností je uspokojovat, což si žádá i více peněz. Kromě toho, že se z nás tím stávají vyznavači „náboženství růstu Růstu“, nastává podle Pince problém také v tom, že v životě nezbývá prostor pro touhu, jejímž typickým příkladem je dobrota. Lévinasovská touha, která je neštěstím sytého, totiž přichází pouze k tomu, jehož potřeby jsou naplněny. Ale kdo dnes vlastně dokáže ten nekonečný zástup potřeb uspokojit?

„Cestou z dálnice potřeb není askeze ani dobrovolná skromnost“, říká Pinc. Stejně tak by bylo absurdní tvrdit, že ve městě neexistují lidé, kteří auto každý den skutečně potřebují, a situace, kdy je jeho užití smysluplné a užitečné. Ani předcházející řádky tedy v žádném případě neměly být lynčem motoristů a voláním po nucené askezi - každá taková interpretace by byla jejich hrubým nepochopením. Deevoluce potřeb je o něčem jiném. Pinc o ní hovoří jako o zamyšlení se nad tím, jestli bych neměl něco udělat se svými potřebami. Je tedy uvědoměním si toho, že „mám příliš mnoho potřeb a žádnou z nich nemám doopravdy“ a úvahou, „které potřeby opravdu potřebuji“. A potom už je na jednom každém z nás, co s tím udělá.

„Investovali jsme miliony dolarů do jednoho směru a nyní je z toho trend. A vy si myslíte, že pouze proto, že máte pravdu, můžete tento směr změnit?“ cituje v knize ‚The Christian Future‘ Rosenstock-Huessy pesimistickou poznámku profesora Waltera A. Jessupa vynesenou na smrtelné posteli. V poslední době se ale ukazuje, že dokonce i každý takový směr má svoji mez, která může být impulsem k tomu, abychom ho změnili (nebo se o to alespoň pokusili). Nemá se však o změnu násilnou, vynucovanou či povýšeně moralizující, nýbrž o změnu upřímnou a osobní, která jako jediná může být nakažlivým příkladem. Stejně jako je cyklojízda a s ní spojené aktivity snahou změnit tragický směr vývoje města, je i deevoluce potřeb ukázkou toho, že naše představivost dokáže vybočit ze zajetých kolejí. Pokud tedy jednou automobily v pražském centru nahradí bezplatná MHD v kombinaci s koly a namísto „růstu Růstu“ budeme přemýšlet také o deevoluci potřeb, bude možné tvrdit, že jsme se z naší krize poučili.

Text původně vyšel v humanitním revue Humr.

Autor je student Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy