Na konci 60. let (tuším, že to byl podzim 1967) se v neděli po osmé hodině večerní snižovala intenzita automobilového provozu na anglických silnicích. Ne kvůli tmě, ne kvůli počasí, ne kvůli zvýšeným víkendovým policejním kontrolám. Bylo to proto, že úderem osmé začínal na televizních obrazovkách seriál Sága rodu Forsytů podle trilogie Johna Galsworthyho (česky vyšla v brožovaném vydání v roce 1970).

U nás byl podobný dopravní efekt zaznamenám pouze u Dietlovy Ordinace na kraji města a u Jiráskova F.L. Věka v režii Františka Filipa, obrozenecké ságy z vlasteneckého prostředí konce 18. století, natočené v letech 1970-71. Vystupují v něm postavy historické, matematik prof. Vydra, nakladatel Kramerius, pěvkyně Josefina Dušková, Wolfgang Amadeus Mozart, císařové Josef II. i Leopold II., Václav Thám. Jsou tu i postavy v minulosti žijící, ale méně známé: představený a knihovník kláštera jezuitů v Klementinu, direktor opočenského panství i učitel z Dobrušky. Historicky doloženou je i hlavní postava Františka Vladislava Heka, románového Františka Ladislava Věka, rodáka z Hronova. 

Tento dvanáctidílný seriál sledovalo u obrazovek množství diváků různých věkových kategorií. Číst totiž pět tlustých knih se většině jevilo daleko těžší, než každou neděli více jak hodinku sledovat, co se to vlastně v době vlády královny Marie Terezie a jejího syna Josefa II., později krátce Leopolda II. a Františka I. (jednoho z vítězů nad Napoleonem) dálo.

V křeslech usazeni sledovali jsme selanku zobrazující dětství hlavního hrdiny, jeho talent pro hudbu, obchodní úspěchy jeho otce i krátké povzdechy školního kantora nad tím, že neumí německy. Opačná stránka této idyly se ukázala na osudu přes louku od Věkových žijícího starého Žalmana. Českého bratra, kterému syna na vojnu odvedli a ten se nevrátil. Žalman poté formálně konvertoval ke katolické víře, ale po josefínských reformách se přihlásil k víře evangelické. Sledujeme Františkovu cestu ke vzdělání a později i do středu české-pražské vlastenecké společnosti. Následuje autoritativním otcem vnucený návrat do Dobrušky do krámu, ke kterému mnoho náklonnosti neměl, a proto chtěl utéci zpět do Prahy dokončit studium filozofie. 

S potulným divadlem nuzující Thám ho od této myšlenky odradí a tím se ze študiósa stane definitivně kupec. Kupec s kontakty na pražskou vlasteneckou společnost, na osobnosti z oblasti divadla a hudby a také kupec dostatečně sebevědomý, který chce osvícenské myšlenky předávat svému okolí. Dvanáctý díl seriálu končí, jak jinak, happyendem. Koná se svatba Františka se skromnou, milou, ale v názorech pevnou dívkou Márinkou. Dokonalý závěr dvanácti večerů s pohádkovou svatbou nakonec. Co víc si divák může přát?

Brzy po skončení seriálu se začalo říkat, spíš šeptat, že po dvanáctém dílu je natočen ještě další, třináctý, opravdu poslední. Ale že je v něm něco, kvůli čemu se na obrazovky nesmí dostat. Psal se rok 1971.

Ten seriál, celý, včetně tajemného třináctého dílu, jsme potom mohli vidět až v roce 1991.

Ten zakázaný díl začíná vlastně velmi nevinně: šestadvacetiletý František ve svém kupeckém krámě začne půjčovat knihy, které ve velkém množství nakoupil po zrušení jezuitského kláštera a které byly tehdy určeny do dražby na kornouty kramářům. Lidé ze širokého okolí si je chodí půjčovat. Lidé různého věku z téměř všech vrstev. Sedláci, tkalci, děti tkalců, i pan farář si dokonce nějaké zakoupil.

Ale doba se posunula, císař František I. měl jiné starosti a šlechta byla osvícenským projevům málo nakloněna. Vlastenecká činnost neunikla obecnímu syndikovi i letitému radnímu Dobrušky s ohebným charakterem (v podání Vladimíra Menšíka).

Na syndikovo udání do kupeckého krámu přijede v bryčce dráb, knihy nahází do rance a protestujícímu Františkovi, že každý si přece může číst co chce, ironicky odsekne: „Tak to tedy ne, teď už ne. Je šlus, finito!“ a na slova, že nemá právo si knihy odvážet, odpoví: „My máme víc než právo, my máme befél.“

Ale na scénu přijde vzdělaný a muzikální direktor opočenského panství, knihy dovolí odvézt zpět, ale neodpustí si poznámku, že „nějaké zakázané myšlenky by se v nich našly, ale přimhouřil jsem oko“. Odpověď „Tak zakázané myšlenky? To je mi věru krásný výraz. Oni opravdu věřej, že myšlenky se dají zakazovat?“ rozzlobí direktora panství (v podání výborného Miloše Nedbala) tak, že Františka vypoklonkuje se slovy: “Raději dřív zakázat, než později trestat.“

Celý třináctý díl je velmi silný. Nejen v souvislostech s dobou, kdy se v lidech probouzelo vědomí o příslušnosti k českému národu. On ten třináctý díl má totiž nadčasovou platnost. A protože my jsme tu dnes více jak 100 let od napsání literární předlohy, tak víme, že později i další spisovatelé před nesvobodou nejdříve slov, pak myšlenek a nakonec i nesvobodou osobní varovali. Knihy jako 451 stupňů Fahreihaita, Farma zvířat, 1984 nebo Konec civilizace se podomácku překládaly a přepisovaly na psacích strojích. Sedm kopií přes kopírák, to už byl panečku výkon. Ale přečíst se to ještě dalo.

Ale kam dnes s knihami, třebaže mohou být i v elektronické podobě. Musíme jít přece s dobou a ta přinesla elektronická media. Názvy těch medií jsou posvátnými symboly doby, kdy každý může říkat, vlastně psát, co chce, ukazovat fotky, jaké chce, nacházet „přátele“, které chce a které nikdy neviděl, a žít si v sobě přátelsky nakloněné bublině s nikdy nepotkanými „přáteli“.

Tak to ještě donedávna bylo. „Teď už ale ne, je šlus, finito!“ jako by člověk slyšel slova drába z konce 18. století. Dráb to ale nebyl. Dnes známe slova jako zablokování, smazání, prostě off-line. Je to z rozhodnutí nějaké veliké firmy a jejího vlastníka? Bylo to doporučení bruselské komisařky? Nebo jenom ozvěna rozhodnutí nějakého nedávno ustaveného oddělení, skrytého v kachlíkárně na Letné? Důvod? Že by zakázané myšlenky? Dnes se jim po modernu říká fake news. Ale kde je rozdíl mezi fake news a jiným názorem? Je jiný názor zakázanou myšlenkou? Ten dráb měl alespoň flintu. Ti, kdo posuzují a odstraňují zakázané myšlenky dnes, mají jen klávesnici a stačí jeden klik.

Slova opočenského direktora, kultivovaného a hudbymilovného výborného muzikuse „Raději dřív zakázat, než později trestat!“ se nesou v dnešní době veřejným prostorem .

Režisér toho krásného seriálu, František Filip, nedávno zemřel. Natočit onen třináctý díl byl v době jeho vzniku projev statečnosti. Co ale asi netušil, bylo, že slova Jiráskovými postavami vyřčená budou platit i v roce 2021. Jestli i dál, to záleží na tom, „jestli se nedáme“. To jsou totiž úplně poslední slova seriálu, která zaznějí z ústa dvanáctiletého kluka, čtenáře půjčovaných knih. „Nedáme se!“ Ale to bylo a i dnes je na rozhodnutí jednoho každého z nás. Ubírání svobody totiž není otázkou technologie, ale otázkou režimu. Ten má sice silné páky, ale - a to jsme viděli v celé Evropě v roce 1989 - není nezměnitelný.

Tím posledním dílem měla ČT připomenout režiséra Františka Filipa a dát jej do programu v hlavním vysílacím čase. Ale možná už zase přichází doba, kdy se dá do trezoru nebo alespoň do spodního šuplíku. Vždyť pohádková svatba je krásným happyendem a dvanáct dílů přece divákům úplně stačí!