Ačkoli se naše zákony a vyhlášky zabývají v souvislosti s vodními toky ochranou ryb, vodních živočichů i rostlin, ochranu lidských životů na jezech příslušné předpisy neřeší. Výsledkem je téměř 120 nebezpečných jezů na území ČR, z toho 50 velmi nebezpečných, na nichž každoročně umírají lidé.

Kampaň za vyšší bezpečnost jezů již řadu let vede především Český svaz kanoistů a Vodácká škola záchrany, přičemž jde zejména o souboj se státními úředníky. Na jezech totiž umírají hlavně vodáci, ale zdaleka nejen oni. Právě to je jedním z argumentů pro zvýšení bezpečnosti jezů v ČR oproti úřednickému názoru, podle kterého jsou jezy primárně určeny k regulaci vodních toků, a ne k usnadnění splouvání řek a potoků. Zůstaneme-li ale u vodáků, pak je třeba říci, že podle oficiálních statistik půjčoven lodí a plavidel spluje ročně v Česku nějaký tok 670 tisíc lidí, přičemž ve skutečnosti se reálné číslo může blížit až jednomu milionu. To proto, že řada vodáků má vlastní plavidla – a právě ti jezdí jako částečně adrenalinové hobby vodní toky v průběhu roku opakovaně. Je tak načase si uvědomit, že zvýšení bezpečnosti milionu obyvatel naší země za nějakou aktivitu v jejich prospěch stojí a současnou situaci je třeba řešit.

Ne že by se vůbec nic nedělo. Například některé státní podniky Povodí, které vlastní zhruba 70 procent potenciálně nebezpečných jezů, začaly část z nich vybavovat bezpečnostními prvky. Jde ale především o Povodí Vltavy a Povodí Moravy – ostatní buď vyčkávají, jak se problém vyvine, případně aktivity v zabezpečení jezů rovnou odmítají, jako Povodí Odry. V loňském roce se také podařilo instalovat na nebezpečných jezech výstražné cedule, upozorňující vodáky na možné riziko. Vše je ale dáno zejména dobrou vůlí, protože žádná povinnost zabezpečit jezy oficiálně neexistuje.

Namístě je proto změna stávající legislativy, a to ve znění stavebního a vodního zákona. Právě stavební zákon v obecné rovině říká, že realizované stavby musí být bezpečné. Zatímco ale v případě různých typů staveb tuto bezpečnost ještě dále specifikuje, v případě jezů bezpečnost konkretizována není. I proto, že není zakotvena ani v zákonu o vodách a k němu provádějících vyhláškách. Vodáci i záchranáři přitom již léta navrhují, aby byl majitel dotčeného vodního díla (například jezu) "kromě povinnosti osadit vodní dílo plavebními znaky také povinen vybavit vodní dílo bezpečnostními prvky a prostředky pro usnadnění zásahu hasičského záchranného sboru". Hasiči jsou totiž také jednou ze skupin lidí, kteří na jezech umírají, a to při záchraně cizích životů. Tak či tak by se měly v budoucnosti stavět v případě, že ke změnám v legislativě dojde, pouze jezy bezpečné a současné nebezpečné jezy by byly vybaveny bezpečnostními prvky. Nejde přitom o žádné velké peníze – komplexní zabezpečení jednoho jezu vyjde zhruba na 200 tisíc korun, což je v celkových nákladech na rekonstrukce jezů nebo výstavby nových, které se pohybují v cenách od 10 do 20 milionů korun, v zásadě zanedbatelná částka.

Podle některých názorů ovšem jez vybavený bezpečnostními prvky představuje psychologicky vyšší riziko, neboť zabezpečení vzbuzuje pocit, že se nemůže nikomu nic stát. To je ovšem podobné jako s bezpečností na přechodech pro chodce – a přesto je budujeme. Bohužel, již zabezpečené jezy jsou v poslední době také v hledáčku zlodějů a vandalů, kteří buď kradou, nebo ničí zabezpečovací prvky. Přestože jde obvykle o materiální škody nepřesahující hodnotu spadající do kategorie přestupků, měli by dotyční pachatelé vědět, že jde v praxi o čin většího obecného ohrožení, za který hrozí vězení s horní sazbou osmi let. O materiální škody totiž zas tak nejde, ve hře jsou především lidské životy. Vzhledem k tomu, že se krádeže množí, nebyl by na škodu intenzivnější monitoring příslušných lokalit jak ze strany majitelů jezů, tak vodáků nebo Policie ČR a exemplární odsouzení chycených viníků.

Vodáctví v naší zemi má dlouhou tradici a počet lidí splouvajících vodní toky v posledních letech stoupá. To mimo jiné generuje příjmy z cestovního ruchu, které se v současnosti odhadují na 1,4 miliardy korun ročně, čímž vodáctví přispívá k obecnému rozvoji venkova. Chtělo by se dodat "bezpečného venkova", což ovšem v případě jezů naplněno není. V úvodu jsem zmínil ochranu ryb, k níž mimo jiné přispívají takzvané rybí přechody. Ani bezpečnost rybích přechodů v naší zemi není mimochodem zrovna stoprocentní, možná proto, že jejich tvůrci se obvykle moc neradí s rybářskými odborníky. Každopádně – ryby mají své přechody alespoň formálně garantované. Poměrně logické se tedy zdá, aby byly na vodě nějak garantovány i bezpečné přechody lidské.

Autor je agrární analytik

LN, 24.5.2013