Web šíří i to, co se leckomu nelíbí. Je však otázka, zda má smysl to regulovat zákonem

Jste přesvědčeni, že Václav Klaus už od revoluce podrážel boj proti korupci, ba sám ji podporoval? Chcete to objektivně podložit a vydávat za fakt? Snadná pomoc. Na webovém vyhledavači Google zadáte heslo "Václav Klaus + špinavé peníze" a pak jen sledujete, jak se vám sypou odkazy. Ano, je to tak, vidíte to černé na bílém: "Václav Klaus: neexistují špinavé peníze."

Zjistit, jak to bylo ve skutečnosti, dá sice víc pátrací námahy, ale i tak je to otázka několika minut. Pak se pomocí téhož Googlu dozvíte, že tradované klišé pochází ze slov rozhovoru z roku 1991, ale "tvůrčím způsobem" posunutých. Dál zjistíte, že Klaus to x-krát vysvětloval, i ve sněmovní interpelaci: "Říkal jsem něco úplně jiného. Říkal jsem, že neznám žádnou snadnou metodu rozlišování čistých a špinavých peněz."

Proč o tom píšeme po více než dvaceti letech? Protože příběh tohoto klišé ukazuje vliv digitálních nástrojů, jako je Google. To není nic proti Googlu jako takovému ani proti kritice Václava Klause. Je to jen ilustrace jistých aspektů informační éry. Ta umožňuje rychle dohledat cokoliv a vydávat to za objektivní a potvrzená fakta – nejen skutečně relevantní informace, ale i nepravdy, klišé a vůbec potvrzení čehokoliv, co chceme mít potvrzeno.

Není to novinka. Zná to každý, kdo přišel do styku s internetem, s jeho službou World Wide Web. Už dlouho se ví, že web funguje podle klišé "dobrý sluha, ale zlý pán". Jenže až teď v tom začal dělat pořádek Evropský soud. V polovině května vydal verdikt nazývaný "právo být zapomenut" – rozuměj nárok na vymazání těch odkazů z Googlu, které různým lidem z různých důvodů vadí. A ještě větší novinkou je fakt, že Google – mamutí světová (americká) firma, nepodléhající žádné vládě – na to během dvou týdnů přistoupil a už nabízí formuláře s žádostí o výmaz. Jen za pátek požádalo o vymazání nelibých odkazů ve vyhledavači na 12 tisíc Evropanů.

Otázka zní, zda je to důvod k potlesku za ochranu soukromí a co všechno tento krok naznačuje.

K výmazu stačí, když se to nelíbí

Řekněme rovnou, že Václav Klaus by měl s žádostí o výmaz smůlu. Jakkoliv by snadno dokázal, že jeho výrok z roku 1991 byl překroucen, jakkoliv by citacemi z médií doložil, že šíření té demagogie mu škodí, nárok na vymazání – právo být zapomenut – by neměl. Je totiž politikem, veřejnou osobou. A jak se praví v evropském verdiktu, tam, kde veřejný zájem převládne nad právem jedince na soukromí, Google ani jiné vyhledávací stroje nic mazat nemusí.

S žádostí o výmaz naopak uspěl španělský občan, jenž už před lety stál u počátku té kauzy. Ačkoliv se v roce 1998 skutečně ocitl v exekučním řízení, což tehdy zaznamenal tisk, Evropský soud dospěl k závěru, že dnes má právo na to, aby ten případ nebyl spojován s jeho jménem při vyhledávání na Googlu.

Suma sumárum: zatímco veřejná osoba o "právu být zapomenut" uvažovat nemůže (což je dobře), v případě soukromníků má toto právo ochranu velmi širokou. Evropský verdikt ji nevymáhá jen pro případy lži, pomluvy či demagogického překroucení (jak by tomu bylou Klause a "neexistujících špinavých peněz"), ale i tehdy, je-li informace sice pravdivá, ale už nemá relevanci k současnosti – prostě když se dotyčnému nelíbí.

Přiznejme, že na tom něco je. Osvěží to spor o archivní zákon. Ten český je liberální a umožňuje široký přístup k materiálům StB, ale může to přinášet i osobní problémy "relevantní k současnosti". Petruška Šustrová citovala v LN svoji polskou kamarádku, jíž za stanného práva zabavila státní bezpečnost deník. "Nebylo to nic ostudného, jen naivní holčičí úvahy," říká Agnieszka dnes. "Ale já nechci, aby si v tom někdo četl, je to moje soukromí."

To člověk pochopí. Ale má se proto plošně ořezat přístup ke svazkům StB (v případě archivního zákona) či univerzální přístup k odkazům webu (v případě Googlu)? Je to zapeklité poměřování svobod a rizik, nákladů a výnosů. Hlavní otázka se může odpíchnout od toho, v čem spočívá větší riziko pro liberální otevřenou společnost. V tom, že Google šíří nepříjemné pravdy, nepravdy i demagogii? Či v tom, že se mu zákonem předepíše a úředně vymáhá, co má škrtat? (V Německu už vláda plánuje jakési komise pro mimosoudní vyrovnání, našinec by řekl úřady pro zapomnění.)

V multikulti vesmíru

Ta otázka samozřejmě není nová. Má svůj tradiční význam v archiváliích, které spravuje stát – viz výše. Ale nová je ve sféře webu, obecně internetu. Po celou generaci ve světě sílilo přesvědčení, žeweb šíří univerzální pravidla – tedy americká, preferující svobodu slova podle druhého dodatku americké ústavy (ten zakazuje cenzuru). Že ta pravidla zcela univerzální nejsou, vyšlo najevo, když Google upravil výsledky vyhledávání pro Čínu a vytěsnil z nich odkazy na Tibet a podobná témata. Nyní se ukazuje, že bez problémů akceptuje – pro území Evropy – i pravidla evropská.

Začíná éra multikulti charakteru elektronického vesmíru. Při zadání stejných klíčových slov dostane zájemce od Googlu jiné výsledky v Americe, jiné v Evropě a jiné v Číně. Evropa tomu ve své řeči říká "právo na informační sebeurčení". Selský rozum to ovšem vnímá jako právo na cenzuru vlastního obrazu před světem.

LN, 3.6.2014