Jako kluci jsme si vyprávěli takový úsměvný vtip, jak se ptá malý chlapeček poštovní doručovatelky:
Paní a to nosíte ty dopisy do všech domů a do všech vchodů?
Ano, odvětí pošťačka. A to chodíte do všech pater a do všech bytů?
Ano, odvětí pošťačka.
Chlapeček zakroutí hlavou a táže se znovu: A proč to nepošlete poštou?

Tento vtip dnes již neplatí ani náhodou. Poštovní doručovatelky nanejvýš zazvoní u vchodu a čekají, až sejdete dolů, i když jim můžete pomocí vnitřního zařízení dveře otevřít. To v lepším případě.

V ostatních případech vám vhodí do schránky oznámení o uložení zásilky. Najdete-li ji ještě týž den a je-li zásilka pro vás důležitá, spěcháte na poštu. Tam se dozvíte, že vaše zásilka bude k dispozici až druhý den, protože s ní poštovní doručovatelka ještě někde jezdí a bude zpátky někdy po čtvrté hodině. Což znamená, že onu zásilku měla u sebe, když vhazovala do schránky oznámení o jejím uložení, aniž se obtěžovala zazvonit. Je to rychlejší, že?

Ani poštovní úřady již nejsou takové, jaké bývaly. Přetékají doslova nejrůznějším zbožím, které často s poštou nemá vůbec nic společného. Co mi na tom vadí? V podstatě nic, pouze to, že poštovní úřednice musejí častěji uzavírat přepážky, aby stihly různé uzávěrky a inventury. A když má venkovská pošta pouze dvě přepážky, je to na zbláznění. U jedné se dělá inventura, u druhé si například někdo vyžádá výpis z katastru, a je to katastrofa. Čekáte velmi dlouho a fronta roste.

Já si to představuji tak, že v Jindřišské ulici, kde je ústředí České pošty, sedí asi strašně moc lidí a všichni přemýšlejí, jak zvýšit rentabilitu pošty, až nakonec vymýšlejí obludnosti.

Že se mýlím?

Včera jsem byl na poště poslat balík. Často posílám svým čtenářům knihy, takže mi (a nejen mně) bylo velice nemilé, že pošta zdražila u balíků poštovné asi o dvacet korun. Někdy to vyjde i o něco víc.

Ten můj včerejší vážil 1,814 kg. Vím to přesně, protože to mám na podacím lístku. Proč na podacím lístku?

Dříve jsem takové balíčky posílal obyčejně. Došly vždycky a poštovné u takového balíčku, který jsem podával včera, činilo ještě před zdražením 52 korun. Avšak v tomto případě se mě úřednice zeptala, zde nechci poslat balíček doporučeně. Na můj nechápavý pohled mi sdělila, že jinak by činilo poštovné přes osmdesát korun, avšak jako doporučený balík bude poštovné o hodně levnější. A skutečně, na podacím lístku mám cenu 56 korun. Pomalu jako za starých časů. Přitom je to jistě pracnější a složitější.

Nevím. Třeba právě tuto ztrátu nahradí pošta tím, že prodá nějaká CD či omalovánky navíc. Přesto mi stále vrtá hlavou, čím se vlastně zabývají ti lidé v Jindřišské.

S poštou v našich zemích i v Evropě začala v šestnáctém století rodina Taxisů, která si dlouho držela na tuto službu monopol. Toto řemeslo se přenášelo z otce na syna. Avšak je znám případ, kdy Kryštof Taxis byl za špatné řízení poštovní služby sesazen a dokonce v roce 1564 vězněn v Bílé věži, která v té době sloužila na Pražském hradě jako státní vězení.

Touto poznámkou nechci nic naznačit. Snad jen to, že letos je tomu již 243 let od doby, kdy byly pošta zestátněna. V její historii jsou dlouhá údobí, kdy to stát uměl. Nemyslím si, že zrovna takové údobí prožíváme. Čím to asi bude? Možná, že to budou vědět na lampárně na Hlavním nádraží.