Zaujal mě úvodník šéfa Ondřeje Neffa, ve kterém se vypsal z toho, jak jeho i s manželkou Lusitové pěkně vybuzerovali certifikát necertifikát PCR testem a pořádně protestovali. To aby věděli, že návštěva Lusitánie a Azorů není žádná legrace. 

Systém „chceš přijet, dostaneš čočku“ jsem si vyzkoušel s manželkou a nejstaršími vnučkami koncem května při cestě na Islas Canarias, jmenovitě na Gran Canarii. Vygenerovat španělský QR kód v královském zdravotním systému nebylo jen tak a nakonec manželka neprolezla, a tak jsem jí vytiskl a dal podepsat ruční formulář. Jak se ukázalo na letišti v Las Palmas, čtečka měl problémy s QR kódem a hantýrovala tam ta holčina s tím, že jsem jí řekl, že mě její problémy nezajímají a kašlu jim na QR kód, ať se starají, zatímco manželka s ručním formulářem prošla jako nic. PCR testy pochopitelně i přes dokončené očkování rovněž a zpět do ČR zase antigenní, jen my očkovanci a prodělanci s výhodou, že už testy ne. Tak to bychom měli.

Nevím, jestli zrovna chtějí dosáhnout všechny vlády toho, abychom už nikam nelétali, to se mně zdá jako názor extrémní a určitě ovlivněný prodělanou buzerací, ale přepjatost opatření v současné očkované době a strach „to pustit“, kdy každému musí být jasné, že i když se kategorie těch, co prodělali atak covidu bezpříznakově, zčásti kryje s očkovanci, musí být skupina lidí s přirozenou imunitou a neočkovaná docela ohromná. A když tu když přičteme k očkovancům, soudím že je čas se s tím dál nemazat a už nic nekomplikovat. Musí se jít dál, život je docela riskantní podnik, který nekončí nikdy dobře fino il fondo. Jsem disciplinovaný přívrženec nošení roušek uvnitř veřejných budov a obchodů a budu ji nosit po určitý čas, ať už to bude nařízeno nebo ne. Prostě tomu věřím a nikomu neberu opačný názor. Kašlu na ně a oni kašlou na mě a to je fér, akorát že já neprskám. Ostatně Asiaté roušky resp. respirátory nosí už desetiletí sami bez příkazu a vědí proč. Ale čert vem všechny lockdowny už jednou. Vede to k neživotu.

A teď to hlavní. Když jsem začal před mnoha desetiletími s létáním, byla to záležitost slušně oblečených lidí, s noblesou letušek a letušáků, s dobrou stravou. Prostě pohoda a selanka a příjemný zážitek. Kontroly už zkraje devadesátek kvůli bezpečnosti mně nevzrušovaly. Jenže dnes do poslední chvíle nevíte, co platí, a musíte denně sledovat stránky mzcr.cz a to ani nevíte, jestli během letu nebo jízdy nebude v cílové nebo tranzitní zemi všechno z minuty na minutu jinak.

Navíc dnes každý uválenec v těch gatích, ve kterých se proválel všemi chodníky a pangejty od Srínagaru přes Káthmandu až po Algarve s batůžkem, sedí na sedadle v letadle a odér taky nic moc. Je to leckdy k nesnesení. Otravuje mě armáda vechtrů v kapsáčích, maskáčích, teplácích, uřvaných nevychovaných harantů s cool matkami, které své osobnosti nechají vyvádět a považují za dobrý nápad týrat desetiměsíční mimina letem světem. Otravují mě moderní podivíni v páchnoucích funkčních hadrech plnící letadla. To proto, že jsem zásadně masňák a hrdě se k tomu hlásím a než kemping, to radši nic. A čistý záchody to mám rád, jak zpívá Dan Landa. 

A tak dobrovolně končím s eurovíkendy v letadlech zaneřáděných prapodivnými figurami. Buď dojedeme autem, nebo I. třídou vlakem (tam to ještě jde), a když ne, tak raději nikam. Nemusím všechno a ještě si k tomu nechat všude šťourat v rypáku, krku nebo možná i jinde. I když si nemyslím, že vlády právě toto chtěly dosáhnout, ale prostě to u mnohých dokázaly. Já jsem toho s manželkou živoucím důkazem. Soumrak cestování čili Reisedämmerung.