Víra v demokracii u nás nikdy nebyla zcela zakořeněná. A koronavirus tuto skepsi ještě více prohloubil

Několikrát denně můžeme na obrazovkách televizorů vidět průvody rozhořčených občanů s vlajkami nad hlavami či občany bránící barikády před útočícím tankem. Je slyšet vážný hlas, který tvrdí, že svoboda není samozřejmá a že je třeba ji někdy bránit. Není to ovšem připomenutí některého z významných výročí, kdy bylo skutečně zapotřebí bránit svobodu. Nejde zde ani o skutečnou svobodu... Jde pouze o reklamu na rum značky Heffron. Nepřipomíná nám to něco?

Lidé dnes ztrácejí základní jistoty svých dosavadních životů. Dát ráno děti do školky nebo do školy, jít do práce, nakoupit, vyzvednout děti, pomoci jim udělat domácí úkoly, jít s nimi do zoo, do divadla, na pouť, navštívit kamarády a známé, jít na pivo. Obyčejný život. Kam se ale poděl a na jak dlouho?

Rouška jako rukojmí

Těmto otázkám lze snadno porozumět. Není to ale přece poprvé v lidských dějinách, kdy se lidé takto musí ptát. Před lety a staletími šli lidé do kostelů a víra jim pomáhala najít odpovědi alespoň na některé otázky. A přinášela jim snad i trochu naděje. Kam mají pro naději jít dnes? Na demonstraci?

Ale co tam? „Konečně se to hnulo a už to nikdo nezastaví,“ píše na sociálních sítích nadšený účastník středeční demonstrace na pražském náměstí Republiky. Opravdu? „Vraťte nám stát,“ volají zde mnozí. Komu? Těm, kdo tvrdí, že žádný koronavirus neexistuje a vše je jen výmysl těch, kteří chtějí zbohatnout? Nebo těm, kdo volají po přísnějších opatřeních, když nynější vláda prý zaspala?

Přesvědčení, že je možné jen demokratické řešení problémů a že stát musí být založen jen na fungování demokraticky zvolených a ustavených státních orgánů, nebyly u nás nikdy příliš hluboké. Nyní ale jako by se vytratilo zcela. Nevěříme vládě, která vyhlašuje nouzový stav, ani opozici, která to vládě sice vyčítá, ale současně schvaluje návrh na jeho prodloužení. Věříme snad svolavatelům demonstrací, kteří se zde prohlašují za „blanické rytíře“? Kde je respekt k těm druhým?

„Jsme ve svobodné zemi,“ volá chlapík, který si v metru odmítá nasadit roušku. Je rouška symbolem nesvobody? Co to vlastně je ta „svoboda“? Lze ji dnes vykládat tak, že to je, viděno prizmatem dnešního liberalismu, právo žít svůj život po svém, podle vlastní libosti? Nebo je svoboda ve skutečnosti možnost podílet se na demokratickém rozhodování celé obce s tím, že přijatá rozhodnutí neomezují moji svobodu, protože zajišťují svobodu i jiným? To se těžko vysvětluje z tribuny na náměstích…

Máme snad k dispozici jiná opatřené a jiné postupy, než které předkládá vláda? Nemáme, za kordonem policistů, kteří bdí nad povoleným počtem demonstrujících, stejně stojí nekontrolovatelný počet „přihlížejících“, hospoda je sice zavřená, ale soudek piva si v klidu narazíme v hasičárně nebo se příští pátek bez problémů sejdeme na domácí párty. Má to smysl? Jde o onu deklarovanou občanskou neposlušnost, nebo o způsob, v našem národě běžný a mnoha lety prověřený, jak obcházet to, co nám „oni“ nařídili? Cítíme se ještě občany státu? A pokud radostně vykřikneme, že nikoliv, chápeme dostatečně, že bez státu žádná práva, mimo „práva“ toho silnějšího, člověk nemá? A lidská práva má jen ten, kdo je naživu?

Moc bezmocných...

Nevytváříme si zde jen jakousi stínovou, „rumovou“ svobodu, jako v té reklamě na Heffron? Nejsou ta hlasitá volání po jakési svobodě, s níž si moc nevíme rady, spíše prázdnými výkřiky nahrazujícími onu Havlovu moc bezmocných? Najděme rychle a společně odpovědi na tyto otázky. Dříve než bude pozdě…

LN, 2.11.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman