Nedávno jsem přirovnal šluknovský výběžek ke cvičišti, na kterém se učíme, jak zacházet s extrémizmem, který komplikuje řešení problémů s nepřizpůsobenými občany - tj. s některými Romy a těmi, kteří by je nejraději poslali do plynu. Na vojenských cvičištích se vojáci učí, jak jednat na bojišti ve válce, kde se střílí naostro a lidé hynou po tisících. Rasová nenávist prolézá společnost jako hnisavá infekce a ohrožuje ji otravou krve. Antibiotikum, které ji snadno a rychle „vyléčí“ uplatňoval Stalin, který lidi podezřelé z protibolševické nákazy vraždil po desítkách miliónů. Hitler viděl takovou infekci ohrožující čistou rasu v Židech. Je přirozené, že demokratická společnost takové zvrácené postupy nepřipouští a snaží se měnit chování lidí výchovou a - psychoterapií. 

Fanatizmus extrémistů je plodem nenávisti pěstované ve svých začátcích v nevelkých společenských skupinách. Lidská psychika dozrává až ve třetím desetiletí života. Dětství a dozrávání je obdobím, kdy je mozek velmi tvárný a změny, ke kterým v té době dochází, se často fixují jako relativně stálý rysy osobnosti. Trápí-li někoho jeho osobnostní rysy nebo jsou-li škodlivé pro společnost, je třeba je léčit. Psychiatrie je lékařským oborem, který se zabývá léčbou lidí s problémy projevujícími se ve vztazích s jinými lidmi. Psychoterapie je zde hlavní terapeutickou metodou. Psychoterapeutických metod je mnoho, populární je zejména psychoanalýza. Pacient hovoří s terapeutem a ti pak spolu hledají cestu ke zdraví. Výhodná je psychoterapie skupinová. Ve skupině pacientů lépe vyplují na povrch příčiny nesnází, kterými trpí pacient nebo jeho společenské prostředí. Jedna z metod skupinové psychoterapie je psychodrama, při kterém pacienti hrají role otce, matky, sourozenců nebo nadřizených či podřízených v zaměstnání.

Metodu psychodramatu zavedl do léčby Jacob L. Moreno. Původem z Rumunska, vystudoval medicínu ve Vídni, kde ho učil mimo jiné také Sigmund Freud. Když jednou Freud ve své přednášce vylíčil průběh analýzy jednoho z pacientů, Moreno na jeho otázku, jak on dělá psychoterapii, odpověděl takto: „Pane profesore, já začínám tam, kde vy končíte. Vy znáte pacienta v umělém prostředí své ordinace. Já je potkávám na ulici, v jejich domovech, v jejich zaměstnání. Vy analyzujete jejich sny, které se jim zdají ve spánku. Já jim dodávám odvahu, aby své sny realizovali při interakci a konfliktech s jinými lidmi.“ V psychodramatu může obnažit své afekty, může se vyplakat, může projevit svou agresi. Na divadelní scéně psychodramatu si to může dovolit, protože na divadle neteče skutečná krev, neničí se tam skutečné kříšťálové vázy a herci na jevišti opravdu nesouloží. Pacienti se nejen seznamují s vlastnostmi ostatních členů skupiny, ale vidí i sami sebe v jejich zrcadle.

Televizní kamery vytvářejí na ulicích Rumburka a Varnsdorfu atmosféru divadla. Lidé se v hledáčku kamer začnou chovat jako herci. Má to svá rizika, poněvadž mohou své role přehrávat, zveličovat své emoce, přehánět při sdělování svých názorů. To je ovšem zboží, které média prodávají a lidi v bezpečí křesla před obrazovkou televizoru to vzrušuje. Může to být nadšený souhlas nebo hluboký odpor, hnus a hrůza z toho, co vidí a slyší. Něco podobného si ovšem kupují i lidé u pokladen biografů.

Jednadvacet let po renezanci naší demokracie v listopadu 1989 je naše společnost ještě pořád v jakési pubertě. Mezi občany státu (nezaměňovat s národností!) trvá dozrávání demokracie déle než v jedinci. Musíme se přeučit stereotypy z doby diktatury, které se mohou přenášet i na další generace. Věřím, že k tomu přenášení nedochází většinou úmyslně. Vzory chování obvyklé v diktatuře přejímají fanatici a extrémisté.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora