V naší zemi je celá řada lidí, kteří romské problematice opravdu rozumí. Jmenuji tři z nich, přestože spolu zrovna nekamarádí: Ivan Gabal, Karel Holomek, Jiří Čunek. Každý z nich se na celou věc dívá z poněkud odlišného hlediska, nicméně kdyby se sešli, hovořili o romské otázce a vy jim mohli naslouchat, dověděli byste se vše podstatné. Pochopili byste poměrně přesně, jak problém vzniká a kde se v minulosti udělaly zásadní chyby. A dokonce i co se týče řešení, byla by mezi těmito třemi muži, z nichž každý k věci přistupuje z jiného úhlu, shoda větší, než si oni sami dnes asi připouštějí.

Všichni tři vědí jednu velmi důležitou věc: Řešení problému bude trvat desetiletí a nebude spočívat v jednom jediném opatření, které by přes noc změnilo étos Romů či bílých.

Ne, nechci tvrdit, že romská otázka je neřešitelná. Jsem přesvědčen, že je. Nicméně převažující pojetí demokracie v naší zemi její řešení nesmírně ztěžuje.

Zmíním dva aspekty.

Znám jedno místo, kde se práce s Romy poměrně daří a kde by se romská komunita mohla ledasčím pochlubit. Mluvil jsem se starosty dvou obcí, kterých se to týká. Nechci je jmenovat, abych jim neztížil situaci. Zpočátku se mnou o celé věci nechtěli mluvit - rozpovídali se, až když ke mně nabyli určité důvěry. V podstatě obdivují, co se v místní romské komunitě děje. Jenže to nesmí říct nahlas. Proč? Důvod je prostý - v příštích komunálních volbách by nebyli zvoleni.

Latentní i zjevný rasismus v naší zemi je tak silný, že kdyby tito starostové řekli veřejně: "Udělejme pro Romy to a to," narazili by na zeď odporu.

Kdo si v dané lokalitě dovolí práci s Romy otevřeně pochválit, jsou ředitelé místních škol. Těm ovšem nehrozí, že za čtyři roky nebudou znovu zvoleni.

Taková je tedy situace na lokální úrovni.

Druhý aspekt, který mám na mysli, je rovina celostátní. Zde máme podobný problém: Na řešení romské problematiky žádná politická strana v krátkodobém horizontu čtyř let volebního období body nezíská. Je to běh na dlouhou trať, a pokud nepůjde o život stovkám či tisícům lidí, strany nebudou mít žádnou motivaci přijít s nějakým skutečně smysluplným a dlouhodobým řešením. Pokud mi nevěříte, prolistujte si jejich předvolební programy z doby před dvěma a půl lety.

A tak se o celém problému politicky korektně mlátí prázdná sláma.

Kupodivu jediný z politiků, kdo o celé problematice hovoří otevřeně a bez ohledu na politickou korektnost, je vysmívaný a haněný Jiří Čunek. Říká jasně, že řešení problému bude obě strany hodně bolet. Z mně ne zcela pochopitelných důvodů byl přesto nařčen z populismu a rasismu.

Přál bych si, aby někdo přišel s lepším řešením než Jiří Čunek. S nějakým, na němž by se žádný citlivý humanista neurazil. Ale dokud se neobjeví, udělají všichni dobře, když budou poslouchat, co Jiří Čunek vlastně říká, a budou na to věcně reagovat.

Co je tedy třeba:

Na jedné straně represe. Vymýtit v romské komunitě lichvu a prostituci. Trvat na dodržování pravidel mezilidského soužití. Trestat Romy narušující třeba noční klid či dopouštějící se krádeží. A tvrdě a exemplárně trestat jakékoli násilí páchané na Romech.

Na druhé straně motivační programy. Motivovat romské rodiny k tomu, aby posílaly děti do školy. Motivovat Romy k tomu, aby si hledali práci. Zavést politiku cukru a biče. Odměňovat všechny, kteří se snaží. Tleskat těm, kdo překročí pomyslnou hranici mezi bídou a slušným životem. Motivovat firmy, aby Romům podaly pomocnou ruku. Vyslat k nim co nejvíce terénních pracovníků, kteří budou k pomoci Romům mít i jinou než finanční motivaci. Ale přesto je dobře zaplatit.

A především stále nazývat věci pravými jmény.

24. listopadu 2008