Sebevražedný klid a ticho, které nemůže nechat v klidu žádného skutečného obhájce demokratického politického systému založeného na soutěžení konkurujících si politických stran, je děsivou (ne)reakcí na některé dnes hlasité iniciativy naskakující na vlnu existující společenské frustrace. Děsivost takového mlčení je umocněna o to více hlasitou rétorikou opačné strany. Argumentaci a proklamacím některých představitelů protestních iniciativ je nutné přiznat jistý druh univerzálnosti, neboť jak díky jejich obsahu, tak i míry agrese, by stejně dobře zapůsobili na setkáních extremistů i z opačného politického spektra. Jak se však zdá, požadovat naráz celosvětovou revoluci, konec politické vlády jako instituce, odchod zvolených přestavitelů demokratických institucí s legitimním mandátem je možné a akceptovatelné, pokud se tak děje z levicových pozic.

To už je úspěch sám o sobě, ke kterému si mohou představitelé protestních iniciativ typu Holešovské výzvy připsat ještě jeden. Jejich počínání totiž nijak nevyděsilo tradiční a přeci jen standardnější mluvčí nespokojeného, zejména levicového elektorátu v podobě sociální demokracie a s ní spolupracujících odborů. Ti se zalekli možná jen toho, že by tu měl být někdo s rétorikou ještě vyhrocenější, a tak přitvrdili rovněž, přidali ruce k dílu a společnými silami přispívají k rostoucímu společenskému neklidu a sociálnímu napětí. Neuvědomují si přitom, že přikládají pod kotlík, v kterém se obrazně řečeno vaří voda i pro ně.

Jen velmi zřídka se podaří agresorovi přimět svoji oběť, aby společně s ním pracovala na své vlastní likvidaci. Pokud si to ještě přestavitelé sociální demokracie neuvědomili, měl by jim někdo vysvětlit, že protivládní charakter protesty sice mají, ale jejich étos jde mnohem dále než jen ke snaze o konec současné vlády a likvidaci pravice. Cílem těchto iniciativ je samozřejmě ambice mnohem větší a její obětí se mají stát nejen představitelé a strany dnešní vládní koalice, ale strany obecně a vlastně celý politický systém, jak tu byl za uplynulých dvacet let budován.

Všichni ti, kteří se o víkendu zúčastní protestů odborů a nejrůznějších protivládních iniciativ, by si měli uvědomit, na jakém podhoubí současná motivace protestovat vyrůstala, kdo a s jakým cílem ji iniciuje a jaké společenské důsledky může znamenat. Politické body získané mírou hlasitosti sobotního davu a ještě tvrdšími a hloupějšími transparenty protestujících mohou mít nedozírnou cenu pro nás všechny, kteří bez ohledu na ideové zakotvení věří, že politický střet se má odehrávat v parlamentních prostorách a nikoliv na ulicích.

Vrátit politický střet do parlamentních lavic však nevyžaduje nic menšího, než vrátit politice obsah a jednotlivým stranám programy, které je budou dostatečně navzájem odlišovat, a to v mnohem širší rovině než v debatách o sazbách DPH či oprávněnosti prohlubovat progresivitu zdanění. Dlouhodobý posun většiny stran k politickému středu je nejhlubší příčinou toho, že se lidé s málokterou stranou dokážou identifikovat. V lepším případě propadnou apatii, v horším se nechají okouzlit novodobými nositeli naděje a dobra, kteří chtějí politický prostor zlikvidovat. To by si měly uvědomit všechny strany včetně té největší opoziční. Chce-li sociální demokracie sbírat body při sobotních protestech, potvrzuje svoji neschopnost vést úspěšnou standardní opoziční roli. Stejně tak postrádám aktivitu intelektuální sféry, která se naposledy projevila výzvou k připojení se k novému fiskálnímu paktu EU. Tehdy se její iniciátoři obávali, že zůstaneme v izolaci. Pokud ti samí nemají obavy nyní, potvrzují pouze to, co nikdy nechtěli nahlas připustit. Politický prostor bez fungujících stran otevírá vedle holešovickým protestujícím prostor k politické moci i jim. Zastánci demokracie založené na soutěži politických stran by k tomu měli přestat mlčet…

Autor je výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku