Ministerstvo financí má vyplatit Syndikátu novinářů ČR 292 milionů korun jako náhradu za nové sídlo, které nakonec nepostavilo. Loňský verdikt obvodního soudu v úterý potvrdil Městský soud v Praze. Rozsudek je pravomocný.

Tak zní aktuální zpráva z tisku. Tato informace je však do té míry průlomová, že stojí za to ji poněkud rozebrat.

Především: oč vlastně ve sporu šlo. Syndikát novinářů se při svém vzniku aklamačně prohlásil být právním nástupcem Svazu českých novinářů za předchozího režimu. To samo o sobě byl akt právně sporný a spadající do revolučního kvasu, kdy se na právo moc nehledělo.

Instituce zanikaly jak na běžícím pásu a jejich majetku a pravomocí se zmocňovala nová souručenství, často s pochybným způsobem vzniku i vedení. Svaz novinářů však nebyl tak mocná ani tak bohatá instituce, aby někomu stála za větší pozastavení, na rozdíl třeba od KSČ nebo SSM, o jejichž majetky se vedly dlouhá léty soudní i jiné tahanice.

Novináři nového střihu prostě vklouzli do kanceláří novinářů starého střihu v budově v Pařížské ulici 9 a tam začali hospodařit s převzatým majetkem. Nehospodařili dobře. Založili a nechali padnout několik eseróček i akciovek, kde se tehdejší šéfové syndikátu vzešlí z revolučních časů toužili přerodit z reformních komunistů na pravověrné kapitalisty. Což samozřejmě nešlo.

A tak necelých deset let po převratu přišel okamžik zúčtování. První syndikátní vedení v čele s Rudolfem Zemanem a Miroslavem Jelínkem po zásluze padlo, nové vedení v čele s Irenou Válovou dostalo v červnu 1998 jasnou direktivu: uvést především hospodaření Syndikátu do stavu, který by šlo nazvat aspoň korektním.

Jenže Válová se po nedlouhém času začala ubírat jednodušší cestou – zbavila se radikálů (např. Přemysla Vachalovského či Daniely Rázkové), kteří požadovali průhlednější fungování Syndikátu, a spojila se s dříve odstaveným Miroslavem Jelínkem. Toto nové souručenství pak dalo Syndikátu ten směr, jímž se dosud ubírá: totiž v bezvýznamnost a zapomnění. Nebýt vyhraného soudu o miliony, nic by se na tomto stavu nezměnilo ani nadále.

Dům, o který jde, stál na konci Vinohradské ulice, tam, co dnes stojí neslavně známý Zákos, tedy dálnice v centru Prahy, a také budova federálního parlamentu. Zbořený novinářský dům stát slíbil nahradit novostavbou v místě, kde dnes stojí Tančící dům. Slibu nešlo dostát.

Někdejší režim neexistuje, někdejší Svaz novinářů rovněž ne, a tak závazek je celá léta spíše v poloze morální a symbolické. Z ryze právního pohledu nemá Syndikát nárok na nic. O to bude dnes důležitější pozorně sledovat, jak tato instituce, nemající respekt ani u veřejnosti, a dokonce ani u většiny aktivních novinářů, instituce, která je po léta známa jako výdejna průkazek a klubovna pro seniory s novinářskou minulostí, s těmi miliony naloží.

Zda si bude vědoma toho, že jsou to miliony, které jí vlastně patří jen symbolicky, a proto je povinna s nimi zacházet o to opatrněji a uctivěji. Aby to vítězství nebylo nakonec vítězstvím Pyrrhovým. Vzhledem k historii i současnosti této zbytečné organizace není mnoho důvodů k optimismu, ale jeden nikdy neví. Nechme se překvapit.