Zdá se to být záhada. Ovšem jen na první pohled. Pohled druhý již vnese do otázky jasno.

Stále má ke třiceti procentům preferencí a namístě je ptát se, kdo že ho vlastně volí a nepřímo či dokonce přímo tak udržuje ve vládě. Vždyť Babiš byl vykutálený komunista a ještě k tomu estébácký donašeč. Cožpak takový člověk lidem nevadí? Žasne nad tím kdekdo a lapá po dechu. Ale výklad je prostý. Těm všem Babišovým patolízalům rotuje v hlavě: vždyť já jsem byl přece komunista, estébák či obojí dohromady také. A když to nebyli oni samotní, tak to byli jejich přátelé, sourozenci, prarodiče, rodiče či kdokoliv jiný jim blízký. Tak co je na tom?

Zdá se, že překážkou by měly být alespoň všechny ty kauzy s obskurními privatizacemi, dotacemi či dluhopisy provázené Babišovým až notorickým lhaním. Lhaní ovšem jeho voličům rovněž těžkou hlavu nedělá. Vždyť Švejkovo „co je mi do pravdy, když ji nemám já“ je i jejich heslem. Aby mi jeho podvody vadily, to bych já nesměl mít žádné podvody na svém krku. Před tou naší „revolucí“ i po ní jsem si přikrádal a přikrádám si vesele dál. Tak to prostě v životě je. Buďme realisti a realisticky vyhodnoťme to, co je kolem nás! Jde jen o to, kdo v tom umí líp chodit. A Babiš je v tom mistr nad jiné. Tak co je na tom?

Vlastně je Babiš jeden z nás a má nás upřímně rád, chválí nás, že jsme výteční a srdnatě se za nás bije v tom korupcí prolezlém Bruselu. Bruselskou byrokracii má skoro v hrsti a všechno s ní dokáže vyjednat. Zároveň nás obyčejné zdraví ‚čau lidi‘. Lidový hrdina udělá při své pracovitosti všechno za nás a žádnou odměnu si za to ani nevezme. Vlastně je strašně obětavý a již dávno jsme mohli předstihnout všechny státy kolem, kdyby ti čeští lumpové novináři nevedli pořád kampáááň proti němu, aby ho, tvrdého potíratele všech podvodů, dostali z politiky ven. Jeho voliči mu rozumí a sdílejí s ním osud přisluhovačů minulého režimu: jsou zkrátka na jedné lodi.

Kdysi Dostojevskij vyslovil parodii na zlaté pravidlo: uznej, že já nejsem větší blbec než ostatní, a já také uznám, že ty nejsi větší blbec než ostatní. V našich poměrech má tato karikatura mravnosti podobu: uznej, že já nejsem větší hajzl než ostatní, a já také uznám, že ty nejsi větší hajzl než ostatní. Úspěch Prchalovy strategie tkví přesně v tom. Žádná minulosti není. Je jen ta, kterou jsme fabulovali sami. Všechny hříchy jsou odpuštěny: nastala apokastase a již jsme jednou nohou v ráji. Za to buďme vděčni našemu guru!