30.4.2024 | Svátek má Blahoslav


SPOLEČNOST: Proč prohráváme v boji se lží

15.9.2023

Říká se, že existuje přesně tolik racionalit, kolik existuje společenských systémů – školství, ekonomika, věda, politika… A v politice jde u nás čím dál více pouze o moc, kde neplatí etika ani estetika, a proto tam jde čím dál tím méně o pravdu, jak dokazují právě výroky v těchto dnech.

Když jednoho z hlasitých podporovatelů hnutí ANO usvědčili ze lži, usmál se a pravil: „Jde přece o obsah, a ne o pravdu!“ A brzy na to šéf ANO Andrej Babiš blábolil bez ladu a skladu šest hodin před skoro prázdnou Sněmovnou, protože mu marketing sdělil, že už nejde dávno ani o obsah, ale o důraznou manifestaci přítomnosti, o to, že se bude říkat v médiích. On hovořil šest hodin a lidé, kteří neuvažují v širším kontextu, v jeho výdrži vidí sílu a zaujetí. A i když někdo náhodou třeba zaslechne kus jeho lživých slov, tak mu ve chvatu dne snadno uvěří, protože velmi často jeho lži mají v sobě kousek pravdy, kvůli čemuž mají kýžený účinek. A to je taky důvod, proč vytýkat dezinformátorům či jejich šéfům Andreji Babišovi či Tomio Okamurovi, že lžou, nemá valný smysl. Tím jen projevujeme zaslepenost vůči panující racionalitě.

A zvlášť výklady o škodlivosti lží se míjí v rychlostí společnosti účinkem. Již Aristoteles v Platónské akademii ve třetím století před naším letopočtem, jak nedávno připomněla Tereza Matějíčková, se posmíval Sokratovi, tomu „tlachalovi“, který se v proutěném košíku vznáší nad zemí a o skutečných problémech nic neví.

Skutečným problémem dneška, není lež, ale způsob, jak na ní reagujeme. Místo našich „tlachů“ je třeba postavit přesvědčivě zřetelný jiný obsah, aby lidé pochopili, že se jich dotyčný problém přímo týká. Třeba, že ten, kdo vytýká současné vládě zadlužení, je právě ten, kdo ho způsobil, že ten, kdo tvrdil, že si koupil noviny proto, aby mohl říkat pravdu, si je koupil jen proto, aby měl moc zvyšovat své osobní zisky a koupit si třeba zámek ve Francii, a tak by se dalo pokračovat. Jenže právě to, co jsem teď napsal, jsou jen „tlachy“. Politici a novináři musí každý takový argument přesně doložit čísly, ukázkami, fotografiemi a grafy. A navíc je třeba hovořit se stejným zápalem, přesvědčením a razancí, jako ti lháři, kteří do každého projevu a gesta dávají celou duši, aby to tak vypadalo, že se silně angažují. Proto, pokud proti nim stojí blazeovaný majitel pravdy, který má vnitřní pocit, že může nasadit poker face a jen se lehce usmívat, musí prohrát a je dokonce pro většinu směšný jako Sokrates v košíku. To že je premiér nebo ministr lidi nezajímá.

V češtině je zajímavé že ten, kdo není přítel, je šmahem nepřítel a možná v tom je začátek našeho problému. Pokud zcela automaticky ten, kdo si myslí něco jiného, je hned nepřítel, místo argumentů nastupují emoce a ty dnes lehce vítězí nad pravdou, a tím je užší prostor pro kompromis, který je základním nástrojem každého dialogu, a tudíž i demokracie.

Lež má sice krátké nohy, ale sedmimílové boty a chceme-li je lži zout, musíme umět lež posadit na zadek, aby se moc daleko nedostala.