19.11.2019 | Svátek má Alžběta


SPOLEČNOST: Proč jsem pro izolaci Komunistické strany

28.8.2006

Nedávno jeden z čtenářů reagoval na můj článek o situaci po volbách. Mimo jiné mi napsal:

Další velice příznačnou věcí dnešní doby a pravicového přístupu je dnešní postkomunistický antikomunismus. Je to na celou úvahu ale v kostce to ve shodě s Václavem Bělohradským a jeho slovy řeknu takto. - S dnešním „postkomunistickým antikomunismem“, s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem „totalitarismus“ a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku (Václav Bělohradský).

Přestože jsem si, jak vidím, vysloužil přízvisko idiot, pokusím se na tuto pasáž zareagovat. Otázka komunismu a antikomunismu je totiž stále živá, a postupně bude ubývat těch, kteří pamatují, jak komunistická vláda vypadala.

Se slovem „totalitarismus“ jsem se setkal u Hannah Arendtové. Považují ji za jednu z nejvýznamnějších myslitelek dvacátého století a rozhodně si nemyslím, že by „ve studené válce narychlo stavěla střechu“. Studovala především fenomény nacismu a komunismu a když našla celou řadu společných prvků, oba tyto fenomény označila jako totalitarismus. (Přiznám se ovšem, že už nevím, kdo toto slovo vymyslel jako první. Arendtová o totalitarismu obšírně psala, netvrdím ale, že tento termín vymyslela.)

Václav Bělohradský, a v jeho stopách můj čtenář, vidí na jedné straně komunisty jako „lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy“, a nacisty jako „rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku“. Komunisté tedy chtěli něco dobrého, nacisté něco zlého, a proto je nelze srovnávat.

Pán Ježíš Kristus nám ovšem řekl jedno důležité slovo: „Poznáte je po ovoci.“ Ať se to Václavu Bělohradskému či komukoli jinému líbí nebo ne, komunismus po sobě zanechal více obětí než nacismus. Pravda, dalo by se říci, komunisté na své úsilí měli více času a ovládli také větší část světa, proto toho „stihli“ více než nacisté. Nicméně z hlediska rozsévání smrti se jedná přinejmenším o fenomény srovnatelné a umírající a mrtví asi příliš neocenili, že jedni (totiž komunisté) chtěli „dobro“, kdežto druzí „zlo“.

Ač je pravda, že nacisté skutečně chtěli vyhladit Židy (a ze značné části to skutečně udělali) a – pokud by měli dost času – patrně by zlikvidovali i náš národ, nevidím takový rozdíl mezi likvidací podle etnického klíče a likvidací podle klíče třídního.

Komunisté prý chtěli emancipaci dělnické třídy. To ovšem chtěl do jisté míry Hitler také. Byl v tom relativně úspěšný, a proto ho také naprostá většina dělnické třídy podporovala.

Pokud komunisté chtěli „emancipaci dělnické třídy“, co chtěla dejme tomu meziválečná sociální demokracie? Co chtěla britská Labour Party? Co chtěli francouzští socialisté?

Pokud sociální demokraté chtěli rovněž emancipaci dělnické třídy, proč bylo třeba komunistů? Co měli komunisté navíc?

Jsem přesvědčen, že „navíc“ – proti sociální demokracii a jiným levicovým stranám – chtěli „kroutit krky“. Rozumí se buržoazii. Podobně jako Hitler plnil své sliby a vyhlazoval Židy, plnili své sliby i komunisté a kroutili krky buržoazii – případně dalším, podle toho, jak uznali za vhodné.

Stalin nechal v třicátých letech na Ukrajině buď přímo fyzicky zlikvidovat (= postřílet) nebo zemřít smrtí hladem více Ukrajinců (a krymských Tatarů, povolžských Němců a spousty dalších menších národů, ale i Rusů), než pozabíjeli nacisté Židů ve vyhlazovacích táborech. Přiznám se, že zda to dělal ve jménu „emancipace dělnické třídy“ či „sociální rovnosti“ či z jiného důvodu, považuji za podružné. Pro umírající tato otázka také asi nepatřila k nejdůležitějším.

Dovolím si vyslovit hypotézu, proč masové vraždění ve jménu komunistické ideologie mnoha našim lidem vadí méně, než masové vraždění nacistů. Nacisté jsou „oni“, je to někdo jiný než my, a je to „jejich“ hřích. Cizí hříchy nám vždy připadají hnusnější než naše vlastní, domácí. A komunisty přece známe – jsou to naši sousedé, příbuzní – a uznejte přece, že nejsou tak hrozní. Bohužel, stejně tak smýšleli Němci o svých sousedech a příbuzných nacistech.

Pak jsou zde patetická slova o „honičce na českého komunistu“. Well, český komunista zasedá v parlamentu, úspěšně podniká, přes všechny „honičky“ se mu žije celkem dobře. Český komunista nikdy nebyl vystaven takové „honičce“, jakou pořádal v padesátých letech on – a ani si nepřeji, aby byl. Co je honička, by vám mohl vyprávět antikomunista Vladimír Hučín.

Podobně jako zmíněný čtenář smýšleli o situaci v Německu mnozí lidé v padesátých letech. Nelíbily se jim „honičky“ na nacisty; nelíbilo se jim, že byli lidé, kteří usilovali o to, aby nacističtí soudcové nesměli soudit v Německé spolkové republice apod. V západním Německu se ovšem denacifikace nakonec opravdu zdařila. My jsme se s komunistickou minulostí nevyrovnali.

Komunistická strana se stále jmenuje komunistická. Jméno je důležitější, než si lidé zpravidla myslí. Jméno je symbol, je spjato s určitým obsahem. Bývalí komunisté jsou pochopitelně i v řadě jiných postkomunistických států. Určitě se všechno nevyřeší přejmenováním. Jméno je významné, nikoli ale všemocné. Ale neochota komunistů se přejmenovat – přestože by jim to nesporně a okamžitě přineslo celou řadu výhod – o něčem svědčí. Oni chtějí být spjati s určitým obsahem. Dnešnímu komunistovi se nedělá špatně při pomyšlení na Klementa Gottwalda. Ano, udělal možná chyby, ale byl to přece „první dělnický prezident“, jak mi před pár lety při diskusi ve vlaku tvrdil jeden komunista.

Mám za to, že byli komunisté, kteří chtěli činit cosi jako pokání. Kdo si dnes ještě vzpomene na Jiřího Ortmana a další lidi z „Levého bloku“? Určitou reformu patrně chtěl i bývalý předseda KSČM Jiří Svoboda, i když to, co chtěl, bylo od nějakého pokání ještě stále dost daleko. Ale Grebeníček nebo Filip?

Mnohé se změnilo, ale jak o tom uvažuji, budu se držet toho, co kdysi razil Masaryk. Nevím, jestli si to pamatuji správně, ale znělo to nějak takto: „S dělníky často, s marxisty zřídka, s komunisty nikdy.“



DĚTI TESTUJÍ: Jak jim chutnal Pribináček v kapsičce?
DĚTI TESTUJÍ: Jak jim chutnal Pribináček v kapsičce?

Kdo jiný by měl vyzkoušet chuť nového Pribináčka Kapsíka než děti. Jak dopadl tenhle tvarohový dezert, který na pultech obchodů najdete ve dvou variantách: kakaové a vanilkové.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.