Pavlína Wolfová má na Radiožurnálu neobyčejně roztomilý a chytrý pořad nazvaný Děti vám to řeknou - naposledy jsem to poslouchal tuhle sobotu po poledni. Pavlína si v něm povídá s dětmi, slyšel jsem to zatím jen dvakrát, a pokaždé jim bylo kolem osmi. Otvírá i dospělá témata. Děti se nestydí, odpovídají podle svého a to, co slyšíme z reproduktoru, je podivuhodná reflexe našeho světa dospělých.

Tuhle sobotu jsem „povytáhl obočí“, když se Pavlína zeptala dvou chlapečků, co říkají tomu, že aktivistky ve věci ženských práv napadly českou ústavu za to, že je sexistická, protože se v ní mluví o „prezidentovi“, a ne také o eventuální prezidentce a o poslancích mužích a není v ní ani zmínka o poslankyních. Obočí jsem povytáhl jednak proto, že jsem se naježil nad stupiditou onoho útoku na českou ústavu, jednak proto, že pro osmileté děti je tohle fakt hodně silné kafe.

Děti netušily, co to ústava je, myslely, že je to nějaký ústav, nejspíš něco jako ústav pro choromyslné. Pavlína ale téma nepustila a zakormidlovala zpátky k těm ženským aktivistkám a ženským právům a zeptala se dětí, jaké mají u nás ženy právo a jestli tedy nějaká práva mají.

Chlapečkové v tom měli jasno. Ženy mají právo být uklízečka, mínil jeden z nich. Taky mají právo vařit no a samozřejmě uklízet, třeba doma, nejen v zaměstnání.

No a bác ho, reflexe jako hrom, studená sprcha k reproduktoru, bezelstnost té upřímné výpovědi byla děsivá. A v duchu jsem se těm aktivistkám namítajícím proti sexismu ústavy omluvil. Chlapečky věru nenapadlo, že by u nás měla žena mít právo na zvolení poslankyní a samozřejmě i prezidentkou. Nedoneslo se jim, že před časem i Václav Havel hovořil o tom, že by si přál „šarmantní prezidentku“ v čele našeho státu, a ani on si neodpustil tu „šarmantnost“ jako základní kvalifikační předpoklad pro státníka, pardon, státnici. A jsme u sexistického jazyka, protože státnice u nás neznamená „někoho jako Margaret Thatcherová“, ale státní zkoušku. Se ženou státníkem jazyk prostě nepočítá. Nicméně, neviděl bych to tak černě, jak by se dalo z těch děsivě naivních odpovědí odvodit. Pozoruji chování mládeže a samozřejmě o něm přemýšlím. Líbí se mi, že mladí lidé jsou daleko otevřenější, více bezprostřední, než byla naše generace zamlada. A co bije do očí, je chování děvčat. Žádné „sedávej panenko v koutě, přijdou mládenci a najdou tě“. V koutě sedí spíš mládenci a holky na ulici hulákají a lumpačí víc než kluci. Někdy se mi dokonce zdá, že to okázalé pubertální „předvádění se“ je dnes víc v dívčí režii než klukovské. Moc se mi to líbí, protože puberťandy, které se dnes na plné kolo řehoní na chodníku a zaberou ho v celé šíři a honí se a perou se, budou za čas dospělé dámy a jistě nepřipustí, aby vůbec někoho mohlo napadnout, že jejich právo je vařit a uklízet a tím to končí. Byť by to byl osmiletý kluk.

Co mě na tomhle jinak pozitivním procesu moc mrzí, je to, kolik holek v pubertálním věku okázale kouří cigarety. To je ta temná stránka emancipace a je hanba, že stát vede protikuřáckou kampaň slabomyslným sloganem „ministr zdravotnictví varuje“. Ta kampaň by měla znít „kuřačky, smrdíte“. Jenže ona by byla příliš účinná a stát by přišel o prachy v podobě DPH a daně za tabák. Ale omlouvám se, že jsem takhle uklouzl stranou od tématu, jímž je emancipace v praxi.

LN, 3.12.2007